žijou oba a stejně s nima nemluvím a na tlachání
s mrtvejma nemám čas. Vlastně ani na tlachání s živejma nemám čas. Musím se prát s větrem, co se mě snaží svalit na hromadu listí, který ženu po cestě.
Občas to asi vypadá, jako by přede mnou utíkalo hejno barevnejch myší. Nebo vrabců. Ale vrabci, ty by asi spíš uletěli, že jo. Takže myší.
Mít při práci na uších sluchátka má svoje výhody. Za prvý — neslyšíte kravál, kterej vám za hlavou vydává motor vašeho pracovního nástroje. Navlíkám si ho na záda jako batoh. Za druhý — každej vidí, že ty sluchátka máte, a tím pádem na vás nemluví. Protože byste ho neslyšel, že jo. Neslyšíte nic. Teda když zrovna nefouká jako dneska, to sluchátka vydávaj takový podivný hučení, který občas zeslábne a po chvíli zas zesílí. Jako by někdo točil kolečkem hlasitosti na rádiu.
Hned za zdí je autobusová zastávka, a kdybych nebyl v práci, slyšel bych asi, co si lidi, který čekaj na autobus, povídaj. Slyšel bych je a oni by o mně vůbec nevěděli. Ale já nechci. Radši poslouchám ticho nebo jako dneska hučení větru, na zádech mi vrčí motor, stejně jako ostatním chlapům kolem mě. Protože na to honit po cestě suchý listí a mít sluchátka na uších maj právo jen chlapi. Ženský hrabou. To je zase jejich právo. Takže jim říkáme hraběny.
Právo ženskejch je hrabat listí a chodit na tohle místo. Občas to vypadá, jako by na vratech u vstupu
visel nápis MUŽŮM VSTUP ZAKÁZÁN. Ale nic ta-
kovýho tam není. To, že devět lidí z deseti, který tu člověk potká, je ženská, je jen statistika. Je prostě mnohem pravděpodobnější, že nechává do hrobu uložit ženská chlapa než naopak. Protože sem chodí lidi k hrobům. Protože tohle je hřbitov.
Hřbitov plnej zasranýho listí, který já a pár dalších chlapů každej podzim honíme po cestičkách na hromady, ty pak odvezou auta někam za město.
Ženský vyhrabávaj listí z trávy. To, co mi hučí na zádech, funguje jako vysavač naruby. Motor z trubky, kterou držím v ruce, žene vzduch a ten vzduch zase žene listí. Něco jako velkej fén. Chlapi, co nafasovali opravdový vysavače, kterýma sbíraj psí hovna na chodníkách, nám říkaj honiči. My jim zase hovnocucové. Komunální láska se vším všudy.
Na podzim sem těch starejch ženskejch chodí nejvíc. Je to asi proto, že na podzim lidi umíraj víc než v jinou roční dobu. Skončí léto a tělo ochabne.
A ochablý starý tělo tohle podzimní ochabnutí občas nemusí vydržet. Proto jich je tu tolik.
Tohle je velkej hřbitov. Větší už jsou asi jen Olšany, ale to nevím, na Olšanech se o listí stará jiná parta. Je to tak velkej hřbitov, že se tu i ty podzimní zástupy vdov všeho věku celkem snadno rozptýlí.
Některý se rozptýlí k loučkám rozptylu. Na stromech tam visí jména těch, co je tu rozprášili. A člověk má pak s tím svým vysavačem naruby pocit, jako
by se před ním kromě listí hrnulo i něco dalšího.
Však víte, co myslím. Říkaj tomu Les vzpomínek.
Nebyl jsem to ale já, kdo ji našel.
Byl to Ferenc, ten tlustej mamlas, co jezdí do práce na kole, v létě, v zimě, v dešti, kdykoliv. Kdyby z nebe padaly žáby, přijel by na kole. A nenašel ji v Lese vzpomínek, ale o kus dál, až v rohu hřbitova. V hromadě listí, kterou jsme den předtím už nestihli odvézt.
Ta hromada byla dost velká, aby její nakládání zabralo aspoň hodinu. A tu jsme včera už neměli. Na podzim je každá minuta znát a mezi náma panuje shoda v tom, že vypadneme hned, jak to jde. Přece jen, je to hřbitov.
Takže když druhej den ráno přišel Ferenc k hromadě listí, první, co viděl, byly černý boty, který z ní trčely. Jak říkám, byla to velká hromada. Vypadalo to, jako by je na tu hromadu někdo položil. Takže je Ferenc nejdřív chtěl sebrat, ale když na boty šáhl, ucejtil, že ty boty na něčem drží. A pak viděl, že z boty vede hubená noha v šedivejch punčocháčích a k tý noze pak patří i celej zbytek člověka. Ležela tam asi celou noc. V kabátě a s červeným baretem naraženým na hlavě. Možná se jí udělalo špatně, praštila sebou a měla štěstí, že zrovna vedle ní byla ta hromada listí. Anebo to byla jedna z těch babek, co se tu občas posadí na lavičku, rozjímaj nad nekonečnem a jen tak mimochodem při tom rozjímání nasávaj. Nosí si v těch svejch starejch kabelách malý