Kritiky
Tár (USA 2022)
Scénář a režie
Todd Field
Kamera Florian Hoffmeister
Hudba Hildur Guðnadóttirová
Hrají Cate Blanchettová, Noémie Merlantová, Mark Strong, Sydney Lemmonová, Julian Glover, Nina Hossová, Sophie Kauerová
Délka 158 min.
Distribuce CinemArt
Premiéra 23. 2. 2023
Stíny zářivého Parnasu
V dobách a společnostech, které v umělci spatřovaly pouhého zprostředkovatele, kanál, jímž proudí božský duch, byly jeho jméno i individuální osud irelevantní, o čemž, zdá se, svědčí výskyt anonymních děl, daných k všeobecnému užití. Vlastnictví pomyslného copyrightu obrátilo pozornost ke konkrétnímu člověku, jehož životní reálie se staly stejně tak důležitými, ne-li důležitějšími než jeho tvorba, a dalo vzniknout – možná někdy s koncem evropského středověku – kultu hvězd. Ten v současnosti přináší řadu specifických otázek odrážejících atmosféru doby.
Americký herec a režisér Todd Field ve svém novém snímku Tár auoreolu umělce i moc s ní spojenou, v patriarchálním řádu tradičně a většinově patřící mužům, přesunul na „druhé“ pohlaví. Fiktivní ženskou postavu zasadil do reálného kontextu, takže působí naprosto věrohodně. Vizuální stylizace estetizující kamery vytvořila blyštivě chladný rámec světa vysokého umění. Cate Blanchettové, zkušené představitelce maskulinně průrazných typů, svěřená úloha vyloženě sedí.
Zářnou kariéru Lydie Tár ve stručnosti rekapituluje úvodní rozhovor s redaktorem New Yorkeru Adamem Gopnikem, hrajícím sebe sama. Proslulá skladatelka a dirigentka, jež si nechá říkat Maestro, žákyně Leonarda Bernsteina, držitelka cen EGOT (Emmy, Grammy, Oscar, Tony), nasbírala zkušenosti v několika významných amerických orchestrech, nyní na vrcholu kariéry řídí Berlínskou filharmonii, zároveň vede mistrovské třídy na prestižní škole Juilliard a dokončuje autobiografii. Při interview před početným plénem vtipně, inteligentně a sebevědomě prezentuje koherentní uměleckou filozofii. Svou vzdělaností, talentem i androgynním šarmem si podmaňuje davy. Ona je tím, kdo udává tempo, kdo manipuluje časem, emocemi a pozorností svých hráčů, posluchačů, ale, jak se později ukáže, i svých blízkých. Pohybuje se v největších koncertních
síních a v nejmodernějších konferenčních místnostech, privátními letadly pendluje mezi Amerikou a Evropou, v Berlíně obývá kromě vlastního ateliéru i rozlehlý luxusní byt společně s manželkou a adoptivní dcerou. Vypadá to, že ve svém dokonalém světě má vše pod taktovkou. Jenomže od jistého okamžiku se v jeho naleštěném designovém povrchu začínají objevovat trhliny, jimiž prosakuje skrývaná špína. A režisér nás dlouho, rafinovaně nechává na pochybách, zda jde o krev, anebo jen o rajčatovou šťávu.
První varovnou známkou je anonymní zásilka románu Vity Sackville-Westové, partnerky Virginie Woolfové. Lydia knihu nazlobeně roztrhá, ale na sociálních sítích nedokáže zabránit šíření účelově sestříhaného videa vzbuzujícího dojem, že ponižuje a uráží studenta, který se odvážil nesouhlasit s jejími názory. Při přípravě natáčení Mahlerovy Páté symfonie s Berlínskou filharmonií vzbudí údiv přiřazením Elgarova violoncellového koncertu a preferencí krásné začínající ruské cellistky Olgy před zkušenou hráčkou, což první houslistka, jíž je Lydiina manželka Sharon, sleduje s rostoucím podezřením. Své asistentce Franscesce Lydia neumožní uplatnit nadání a posunout se na post druhého dirigenta, z něhož vyhodila osvědčeného kolegu. Nechce pozbýt své „podržtašky“, holky pro všechno, ale Francesca už takové zacházení nehodlá dále snášet. A do toho přijde zpráva o sebevraždě její bývalé protégé akordeonistky Kristy, jež se na svou učitelku a pravděpodobně i milenku extrémně citově navázala. Lydia, už tak trpící nespavostí, podléhá nočním můrám a úzkostně maže vzájemnou korespondenci. Do věci však již vstoupili právníci. Metronom zavřený ve skříni tiká jako časovaná bomba. Hroutí se Lydiina profesní reputace i osobní život. V ruinách dlouhá léta pečlivě budovaného obrazu geniální umělkyně se Lydia ukazuje být autokratickou, nekompromisní manipulátorkou a bezcitnou sexuální predátorkou zneužívající své moci nad mladými hudebnicemi.
Tato slabost a vášeň ji zavedou do suterénu činžáku, kam zmizela Olga, nový objekt jejího zájmu. Ocitá se v temných chodbách s kapajícím potrubím a výhrůžně vyhlížejícím psem. Zranění při pádu na úprku z tohoto podsvětí střeženého Kerberem pak vysvětluje napadením. Vlastně ani moc nelže: atakovaly ji potlačené obsahy duše. Sebevědomá žena je v podstatě nejistou, nezakotvenou bytostí, jež své fungování podporuje medikamenty. Imago si vystavěla coby opak vnitřního já. Nedokáže vnímat, rozeznávat a pojmenovávat citové stavy své ani druhých. Je oddělená od emocí, neschopná soucitu a empatie. Každý vřelejší lidský kontakt ji ohrožuje poskvrněním, a proto si pořád obsedantně dezinfikuje ruce. Neumí k druhým přistupovat jinak než instrumentálně, s lidmi zachází buď jako s nástroji v orchestru, anebo zcela pohrdavě a arogantně, pokud je neshledá použitelnými pro své záměry. I nejbližší rodinné vazby jsou pro ni transakcí a ostatní vztahy získává mocensky, na základě falešného já. Ve tváři se jí neobjevují známky pohnutí v milostných scénách s dlouholetou partnerkou, při svádění epizodní známosti, ale ani po úmrtí sousedky. Láska k dceři se projevuje v ostrém výpadu proti šikanující spolužačce a v dedikování komponované skladby. Je tvrdá i na sebe; ve volném čase neodpočívá, nýbrž sportuje, udržuje se v kondici i za cenu diskomfortu a bolesti. S veškerou emotivní silou žije jen ve své práci.
Todd Field pomalým tempem uvádí diváka do vnitřního i vnějšího prostředí smyšlené, avšak realistické postavy a nechává ho, aby si postupným poznáváním jejího životního stylu a diskrepance mezi precizně vystavěnou personou a skutečným já udělal svůj názor, zda si Lydia zaslouží odsouzení, nebo je aspoň zčásti obětí systému. Tak či tak, pád celebrity, nasvícené reflektory veřejného zájmu, je nezadržitelný. Ztráta pozice, prestiže, partnerky i dcery vedou Lydii nejprve k fyzické inzultaci dirigenta, jenž ji na-
hradil, ale nakonec zpátky k sobě samé, ke kořenům. Vydává se tam, odkud pochází. V dětském pokoji skromného domu kdesi v zapadákově se setkává se svou minulostí Lindy, z níž stvořila Lydii. Obklopena starými fotografiemi si pouští videokazety, v nichž Leonard Bernstein s typickou emfází hlásá, že smysl hudby je v pocitech, které vzbuzuje, že vyjadřuje emoce, jež neumíme pojmout verbálně. Zde poprvé Lydiinu neprůstřelnou masku rozleptá pláč. Zde se nachází klíč k její osobnosti i k jejímu umění. Odhalující moment nepřináší řešení, neozdraví vztah k rodičům, nevytrhne ji z dráhy, po níž se řítí do propasti, ale dost možná obsahuje zárodek katarze. V symbolickém vyhnanství v jakési asijské zemi, asi Thajsku, se má její pád dokonat. Hledajíc úlevu od bolesti zad si vybírá masérku a z dvaceti dívek označených čísly k ní pozvedne uhrančivý zrak Pětka. Místo Mahlerovy Páté symfonie teď Lydia nahrává soundtrack k počítačové hře. Zdá se, že publikem ve fantasy kostýmech ji vis maior v duchu řecké tragédie výsměšně konfrontuje s jejím úpadkem. Ten ale zároveň představuje dno, odkud se může odrazit. Očištění, více než dezinfekci, hledá u vodopádu, k němuž se nechá dovézt řekou plnou krokodýlů. A taktovku pak třímá s takovou vervou, jako by dirigovala ten nejlepší orchestr a nejnáročnější skladbu. Pracuje i v daných podmínkách s plným nasazením, protože jí nic jiného nezbývá, protože hudba je řečí její duše, je biosférou, v níž dýchá a existuje.
Tvůrce dostává do vínku úkol, který jej přesahuje. Božské poznamenání někdy slabá lidská bytost nedokáže unést a mnohdy se potýká se svými temnými stránkami a s pokušením pýchy a moci. Todd Field tento námět zpracoval v charakterové studií formálně perfekcionistické a odtažité jako její hrdinka a přitom strhující jako hudba, kterou provozuje.
✕ Zdena Mejzlíková
Je nalezena tím, koho hledá (Česká republika 2022)
Režie Petr Michal
Kamera Jakub Vrbík
Zvuk Matěj Lindner
Účinkují Anna Kareninová
Délka 41 min.
Distribuce Claw
Premiéra 17. 3. 2023
O ctnosti přesnosti, půvabu nenápadnosti a snesitelné tíži bytí
Coby jmenovkyně slavné literární hrdinky je česká překladatelka Anna Kareninová předmětem mnoha legend a fám. Někteří považují její jméno za pseudonym, jiní se rovnou domnívají, že neexistuje a za často vídanou notickou „Dramaturgie titulků: Anna Kareninová“ se skrývá práce jiných osob. Těm, kdo jsou do světa kultury ponořeni hlouběji, přitom není třeba kromobyčejně produktivní esejistku a překladatelku s východoevropskými, konkrétně ukrajinskými kořeny (po tatínkovi) déle představovat, neboť mnohým z nich zpřístupnila díla světových literátů (Pound, Céline, Kundera) i filmařů (titulky opatřila filmy Felliniho, Godarda, Resnaise, Greenawaye a mnohých dalších). Obětí nepravd zmíněných v úvodu se coby středoškolák stal i Petr Michal, dnes vystudovaný dokumentarista a střihač. Na rozdíl od jiných mystifikovaných se však vydal po jejich stopě, našel skutečnou Annu Kareninovou a učinil z ní aktérku svého prvního delšího (středometrážního)
filmu – Je nalezena tím, koho hledá (2022). Jeho dokument, premiérově uvedený na MFDF v Jihlavě, je možná méně informačně hutný, než filmové portréty bývají, dalece však přesahuje pouhou funkci vymítače mýtů.
Sleduje dvě vnitřně propojené tematické linie, z nichž každou reprezentují obrazy odlišných kvalit: němé záběry z domovin Célina a Pounda, nasnímané na jednostranně perforovaný filmový pás, vyzývají diváky k úvahám nad uměleckou praxí a jejím smyslem, standardní obrazy s utajeným technickým pozadím pak sledují Kareninovou zvnějšku, představují její práci a zachycují její vztah k zesnulému manželovi, jímž byl básník a disident Petr Kabeš. Náš svět sice fyzicky opustil v červenci roku 2005, prostřednictvím své knihovny – četných záložek a zatržených úryvků v knihách – však s Annou komunikuje dodnes. Když se jí Petr Michal zeptá, jak si jednu z manželových oblíbených pasáží vykládá, vystupuje jedinkrát (a pouze svým hlasem) zpoza kamery, jinak režisérův přístup charakterizuje metoda nezúčastněné observace, technika „mouchy
