dívat třeba na obrazovce, na jevišti nebo v kině. Pokud je to pro vás pořád ještě příliš blízko, přesedněte si prostě o pár řad dál.
Potom scénu začněte měnit. Na člověku, který vás zranil, ani na samotné ráně ovšem nic přímo změnit nemůžete. Svůj part ovšem můžete nahradit zcela podle svého přání přiměřenějším a vědomějším jednáním. Možná se tím trochu změní i jednání toho, kdo vás zranil. Odstup od této scény obyčejně po chvíli jakoby sám od sebe zmizí a coby pozorovatel se vracíte více zpátky do vlastní role. Postavte se tedy vědomě na ono imaginární jeviště nebo zaujměte svou pozici při natáčení filmu. Jednejte zcela konkrétně jako herec a tak, jak si to přejete vy. Opakujte scénu tak, jak je to běžné při zkouškách v divadle i při natáčení, dokud vám vaše role „nesedne“ a nelíbí se vám.
Jak byste se ve své roli mohli chovat vhodněji, předtím, během zranění a po něm? Můžete reagovat konkrétním jednáním a tím, co říkáte. A navíc i gesty, mimikou a držením těla. A co je snad ještě důležitější: svými myšlenkami, postojem k sobě samému a svým vnitřním monologem. To vše můžete zcela podle přání změnit. Hrajte si s tím, zkoušejte různé varianty.
Jak je vám po tomto experimentu? Všechno, co zažíváme a vnímáme, nás ovlivňuje, i to, co jste si právě opakovaně představovali.
se zpožděním
Když šéf o Karlovi před celým oddělením prohlásí, že je pomalý jak šnek, Karl kamarádsky přikývne. A když mu navíc přidělí úkol, který normálně zadávají jen studentům na praxi, pořád se ještě neozve a jenom si svědomitě píše poznámky. Pracovní den následně proběhne jako vždycky, i když Karl není zrovna nejproduktivnější. Když večer sedí před televizí, vynořují se mu v paměti najednou obrazy a slova z dopoledne a doléhají na něj. Celá ta schůze mu připadá neuvěřitelná. Je rozhořčený a neví, jestli ho víc rozčiluje, jak s ním jednal jeho nadřízený a kolegové, nebo jeho vlastní chování, vždyť jenom přikyvoval a ještě se u toho usmíval. Vyskočí z gauče. Teď nemůže jít spát.
Až pozdě do noci pochoduje ulicemi. Hněte ho to. Už se mu to stalo zase! Pochybuje o sobě. Může si vůbec ještě kdy věřit?
Když Elsa nasedá do auta a mává rodičům na rozloučenou, ještě si myslí: „Konečně harmonické rodinné setkání!“ Teprve na dálnici pochopí, jak ji její otec v kruhu jejích milovaných opět ponížil. Dokonce se s ostatními zasmála jeho vtipu o ženách v jejím povolání. Nedokáže pokračovat v jízdě. Naštěstí to není daleko na odpočívadlo. Sjede tam, a když pak sedí v bufetu, najednou jí to do sebe zapadá. Přihodilo se vlastně to samé, co zná z dětství: Zatímco od synů si toho její otec hodně slibuje, o dceřiných schopnostech neustále pochybuje. Z její ctižádostivosti si tropí žerty a ani dnes není ochoten uznat, čeho dosáhla. A ona si toho ani nevšimla a nebránila se. Nyní ji bolest zasáhne o to silněji.
„Transy“ –
bolest
Takovou situaci zná mnoho lidí: Někdo je zraní, ale oni si to neuvědomí. Teprve později jim dojde, co se stalo. Někdy po pár minutách, jindy po pár hodinách, a někdy dokonce až se zpožděním několika dní. A kdo ví, třeba existují duševní rány, které si oběť neuvědomí nikdy? Mnoho lidí si vyčítá selhání nebo zbabělost, protože na zranění odpovídajícím způsobem nezareagovali. A o to je to horší! Jenomže tady nejde o zbabělost či selhání, nýbrž o vnímání. Karlovu a Elsinu otupělost je třeba připsat určitému transu, stavu omezeného vnímání, při kterém jako by přijímání určitých témat a podnětů bylo vypnuté. Trans může být mimovolně vyvolán v okamžiku zranění, ale často k němu dochází ještě dříve, už v momentu, kdy je nějaká situace vyhodnocena jako potenciálně zraňující.
Tento zvláštní druh omámení způsobuje, že postižený v kon krétním okamžiku své zranění nevnímá a n ecítí bolest.
Kdo takový trans v dospělo sti zažije, dokáže většinou podobné případy vystopovat do svého dětství. Tehdy trans chránil dítě, které se před ponižováním a příkořími ještě nedokázalo ochránit. Jak by se také mohlo bránit rodičům, kteří ho zraňují, když na nich přece závisí jeho přežití? Trans ho chrání před duševní bolestí a př ed konflikty, jež dítě nedokáže řešit. Redukuje rozpornost jeho světa, která by na něj byla příliš. Trans tím plní funkci potřebnou pro přežití. V poz dějších letech se ovšem projevuje čím dál víc jako překážka.
Zpátky ke Karlovi. Situace, v n ichž ho ostatní kritizují a sh azují, zná už od dětství. Také Elsa má za sebou dlouhou historii, kdy v n i otec nevěřil a raději si ji hýčkal v roli chráněné a roz mazlované panenky. Těm, kdo se po zraněních opakovaně dostávají do stavu transu, se vyplatí uvědomit si jeho vzorec, aby ho uměli včas rozpoznat a rozpustit.
