jeden druhý, aby bylo zřejmé, čím se liší. Protiklady
jsou tedy drženy pohromadě nikoli mystickým zákonem všech věcí, ale epistemologickou nutností odvozenou od archetypové perspektivy, která vyžaduje jasné rozdíly.
Tento výsledek naznačuje, že jak romantický, metafyzický pohled, tak scholastický, epistemologický pohled, dáme-li je takto dohromady, vycházejí z takové perspektivy a jsou vyjádřením takové perspektivy, která musí vidět jasně, aby poznala co nejobsáhleji, aby mohla pořádat a využívat. Nevrátili jsme se tedy zase zpátky k našemu slunečnímu hrdinovi a jeho denní touze ovládat fenomény?
Pro tuto perspektivu je „překonávání protikladů“ transcendentní, mystickou zkušeností. Opustit myšlení v protikladech pro ni znamená ztratit vědomí, které je definováno (prostřednictvím této perspektivy) jako vysvětlující způsob vidění, poznávání a pořádání. Taková ztráta je pociťována jako ontologický otřes v samotných základech, protože znamená také ztrátu víry, že bytí je nakonec vysvětlitelné pojmy jednoduchých abstraktních dvojic v mystickém napětí. To je oblíbená základní metafora mnoha filozofií. Toto pojetí zpřístupňuje bytí logickému chápání jasné mysli. Opět vidíme, že to, co vypadá jako nejsuverénnější ontologické postoje, má hliněné nohy. Filozofické systémy nemohou být odtrženy od archetypových představ, které tyto systémy odrážejí a jež jsou základem jejich přesvědčení.
Co se v opozicionalismu ztrácí s mnohem závažnějšími důsledky, je jevový svět, který je jím ovládán. Když nerozlišujeme mezi rozdílem a jasností – Descartes je učinil vzájemně zaměnitelnými –, nemůžeme mít při
kompenzaci žádné podsvětí, žádnou hlubinu a stíny
kromě úplné tmy. Nejlepší rozdíly jsou ty nejjasnější a ty nejjasnější rozdíly jsou samozřejmě protiklady. Potom metaforická nejasnost může znamenat pouze duchaprázdnou temnotu, protože pološero zmizelo a psýché také, jako se to téměř stalo Descartovi.
Podsvětní perspektiva naštěstí nabízí jiný, psychologický způsob rozlišování, kde ostrý pohled znamená vhled do věci, o kterou jde (nikoli však na základě jejího srovnávání s něčím jiným), a kde jasnost znamená přesnost (vnitřních vztahů v rámci obrazů, nikoli logických vztahů mezi nimi). Psychický přístup k rozlišování pracuje na podrobném rozboru nějaké události, řekněme snu, prostřednictvím obrazových podobností, ve snaze zjistit, jak sen „vypadá“. Když usilujeme o tento způsob poznávání snu, posouváme ho stále hlouběji do toho, co je skutečně v něm, jak to působí, jak to zní, jak to vypadá. Nepotřebujeme žádné dvojice a jejich napětí, nemusíme žádat o pomoc enantiodromii, kompenzaci a všechno to ostatní.
Perspektiva, kterou jsem právě načrtl a nazval psychickou, chápe protiklady jako jeden ze způsobů, jak si všímat podobností; což jsou zvláštní případy „shody“. Tarde, Coleridge, Ogden a Jung dospěli k závěru, že jenom podobnosti mohou být protiklady. Jenom ty dvojice, které mají společného něco materiálního, podstatného, mohou stát rozumně proti sobě. Krocana nemůžeme chápat jako protiklad teorému, pokud neobjevíme něco, co mají společné. Náš psychologický pohled dokáže uchránit fenomén před protiklady tím, že protiklad považuje za extrémní metaforu, radikální způsob, jak vyjádřit jednu věc, jako by to byly dvě ostře odlišné věci v prudkém konfliktu samy se sebou (opět
Hérakleitos), což si musí hrdinské ego představovat doslova a přijmout jako výzvu.
Potud vše. Poslední cesta z opozicionalismu je ta nejlepší: Přestaňte blouznit v jeho pojmech, abyste chápali a viděli každou věc takovou, jaká skutečně je. Tato cesta ven je také cestou dovnitř, do podsvětí obrazů.
Křesťanství
Třetí důvod našich nesnází s podsvětím představuje naše západní křesťanská perspektiva. Mezi námi a podsvětím stojí postava Krista, jak nám byl představen Otci prvotní církve. „Právě proto, říkají, sestoupil Kristus do pekla, abychom tam nemuseli sestupovat my sami.“114 Později řekl Luther: „Kristovo vzkříšení je naše vzkříšení.“115 Jak srdce roste ve víře v Krista, „každým dnem oslabuje smrt a zbavuje ji její síly, až je zcela skryta a mizí. … Jeho prostřednictvím … pochováme smrt i fyzicky a zcela se jí zbavíme, takže z ní dál už nic neuvidíme ani nepoznáme“.116
Srovnávejme: Orfeus a Dionýsos sestoupili dolů, aby vykoupili blízké osobní lásky, Orfeus Eurydiku a Dionýsos svou matku Semelu. Herkules měl vykonat své práce. Aeneas a Odysseus podnikli svůj sestup, aby se poučili: získali „otcovskou“ radu od Anchísa a Teiresia. Dionýsos v Aristofanových Žábách sestoupil dolů ještě jednou, aby hledal poezii, a zachránil tak město. Ale Kristova mise do podsvětí měla podsvětí
anulovat prostřednictvím Kristova vzkříšení a vítězství nad smrtí. Jeho misí byli všichni křesťané navždy osvobozeni od sestupu. Lazar se stává vzorem pro lidstvo. Všichni vstaneme z mrtvých. Věčný život není