„Kam bych chodila,“ hučela Marie. Už takhle si připadala jako loutka, kterou tahle drzá ženská posouvá jen pro své vnitřní zvrácené potěšení. Zabalila se pevněji do osušky a chvěla se zimou a rozčilením.
„Kdo vám spravoval spodní prádlo?“ vrátila se Marie a strčila jí pod nos spodničku. „Líp by to udělala i slepá.“
„Já,“ načuřila se Marie ještě víc. „A štupovat umím, abyste věděla.“
„No, nevím,“ pronesla skepticky Anna a stáhla z Marie osušku, aby ji mohla namazat. Vůně heřmánku se smísila s prostší – jádrovou. „Já se učila šít za pochodu mezi jednotlivýma štacema,“ zajela prsty do plechovky s mastí, „a svedla bych to líp.“
„Štacema,“ ušklíbla se Marie, „to zní, jako byste jezdila s cirkusem.“
„Nehnula jsem se z Prahy,“ přejela jí teplou rukou s mastí po páteři. „Ale pravda je, že jsem si někdy v těch rodinách, co jsem u nich sloužila, připadala jako v šapitó. Pokaždý tam byl principál. Ať už nosil sukni, nebo kalhoty. A klaun. A taky drezúra. Cvičený opičky. Jednou po mně jedna uřvaná hodila kudličku.“
Mast pronikala kůží a Marie se přistihla, že má zavřené oči. „Das genügt!“ ohnala se. „Chci šaty!“
„Ještě dole.“
„Nein!“ vystřelila jí ruka znovu. Plechovka vyletěla služebné z dlaně a skončila v rohu koupelny.
„Dobře,“ pokrčila rameny Anna. „Ať je po vašem, ale já kňourat nebudu, že mě pálí panimanda.“
„Panimanda,“ zalapala po dechu Marie.
Služebná ji oblékla a vyvezla do obývacího pokoje ke stolu.
„Plotna je ještě teplá, polívka bude hned.“
„A co mě čeká za dobrotu?“
„Slepičí vývar, co vařila vaše snacha,“ odvětila Anna. „Přece ho nevyhodím.“
„Nechci.“
Ale to už Anna Zimmlerová zmizela v kuchyni.
„Nedělejte, že neslyšíte!“ křikla za ní Marie.
Cinkání nádobí bylo jedinou odpovědí, které se Marii dostalo.
„Slyšíte?!“
Nic.
Marie bouchla do stolu. Ještě netušila, co je Anna Zimmlerová zač, avšak do mysli se jí začalo vkrádat podezření, že od této chvíle nabere její život upoutaný k pojízdnému křeslu úplně jiný směr.
Následující den se do bytu nahrnuly dvě dámy. Marie toto označení však v souvislosti se svou snachou Rút a její matkou nepoužívala. Zpravidla si vypomáhala výrazy označujícími hospodářská zvířata.
Matinka Rosenkrantzová – vzhledem ke své tučné vizáži – nejčastěji fasovala skot, vyzáblá a hrabivá snacha drůbež.
Jediným přínosem Rút do rodu Steinbachů byly děti. Ty se však Marii vyhýbaly. Netušila, zda za to může její pověst podivínské staré ženské, nebo Rútin vliv. Leo se od narození chlapců všemožně snažil, aby k babičce přilnuli, ale bez úspěchu. Nakonec to vzdal. A Marii to nijak zvlášť netrápilo. Vždyť čekala na milovanou Miriam.
„Vypadáte přepadle, maminko,“ políbila ji Rút na tvář.
„Však jsem vás nečekala,“ odsekla Marie.
„Opravdu,“ odstoupila od ní Rút. „V obličeji máte vysloveně nezdravou barvu.“
„Nápodobně.“
Rút její poznámku ignorovala a obrátila se na matku. „Co myslíte, mamá?“
Mamá Rosenkrantzová zvedla nos od dortíku se šlehačkou, který ještě s dalšími zákusky přinesly Marii. Pohlédla na dceru a pak na Marii. „Má recht, ta moje Rút. Měla byste se pořádně provětrat. Čerstvej vzduch vrací chuť.“
„Vy jste na luftu pořád, koukám,“ opáčila Marie.
„Však mi svědčí,“ přisvědčila Rosenkrantzová a natáhla se pro punčový řez.
Rútina matka si systematicky obalovala srdce tukem a Marie uzavřela sázku sama se sebou, že do hrobu vstoupí Rosenkrantzová dřív než ona.
Do místnosti vstoupila Anna s konvicí kávy.
„Konečně,“ opustila své stanoviště Rút a Marie si mohla vydechnout. Rútina blízkost byla nepříjemná a Marie cítila, jak se jí v útrobách a na jazyku hromadí žluč.
„Dámy prominou, ale nemohla jsem rozfajrovat kamna,“ postavila Anna konev na stůl.
„Jestli vůbec umíte zatopit,“ našpulila pusu Rút.
„Úplně stejně jako vy, milostivá paní,“ vrátila jí poklonu služebná.
„Ono takhle velký kamna, jako má tady Marie,“ ukázala mamá Rosenkrantzová ke kuchyňským dveřím, „chtějí péči. Podívat se dovnitř, vyčistit…“
Anna zvedla obočí. „No, jestli to mám jít udělat hned, tak beze všeho, ale počítejte s tím, že tu bude mouru jako na Kladně.“
„Nedělejte hloupou,“ zamračila se Rosenkrantzová. „Víte, jak to myslím.“
„Bať,“ nehnula brvou Anna. „Máte ještě nějaké přání? Smetanou posloužit nemůžu, tu nemáme.“
„Samozřejmě,“ usedla Rút ke stolu. „Paní Steinbachová pije kávu černou. Bez smetany a cukru. Nedělá jí to dobře na zažívání.“
„Co ty o tom víš, Rút?“ ozvala se Marie. „Když se pokálím, utírají mě služky nebo Leo.“
Její snacha otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nevyšel z ní artikulovaný zvuk.
Mamá Rosenkrantzová pobouřeně odsunula talíř se zákusky.
„Unappetitlich!“