„Padesát kochun...“
„Padiáše? To je třicet piv a startky... to by šlo... ale rychle, mam děsnou žížu...“
„Tak poďte... tady pán je pchipchavenej...“
Richard s kamerou na rameně nakopnul Rychlokvašku do prdele aby ho dostal do záběru:
„Tondo, vozjeď zvuk... jedem!“
„Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat...“ spustil Zajíček.
„Bouchni do toho mikvofónu, kuvva... eště jednou na mně abych to viděl... tak, otázka...“
„Dobrý den, prosim... prosim vás... já bych... eště jednou jo... dobrý...“
„Kuvva mluv dál... to se pak ustvihne... tu otázku, ptej se...“
„Jak se vám líbí v Českém Krumlově?“
„Stojí to za hovno!“
„Stop!“ zařvala Špitybába.
„Nech to... jedu dál... znova otázku...“
Ríša to vzal celý pevně do ruky a Rychlokvaška teda pokračoval:
„Dobrý den, jak dlouho žijete v Českém Krumlově?“
„Vod vojny...“
„A líbí se vám tady?“
„Ale no jó, dyk je to všude stejný, akorát ten smrad tady... ten je děsivej...“
Ríša furt točil a řekl bych že to začal i režírovat a dělat reportéra poněvač ten Rychlokvaška byl úplnej mimoň:
„Vekněte nám pane kde ste zaměstnanej...“
„Já dělam údržbáře na zámku...“
„To máte taky na stavosti tu točnu, to votáčecí divadlo?“
„No jasně, to je teda dost velká makačka, ale v letě je tu lidů, to je furt vyprodaný a to by teda byl fakt průser dyby to nefungovalo...“
Chlap se najednou rozkecal skoro až moc a Rychlokvaška s režisérkou čumněli jak vrány.
„Dobvý... já myslim že to stačí... Pepiku, můžeš si tady pána vodvíst...“
Horáček si ho vodvedl k roburu a Ríša si zase hodil kameru na rameno:
„Tak teď natočíme konečně tady Standu, né?“
Teda já se nechci vytahovat ale tu moji protivotázku jsme natočili na dvě klapky a to se to vopakovalo kvůli Rychlokvaškovi kterej to pochopitelně zase zbreptal.
Horáček mně pak taky vodtáhnul do robura a tam vytáhnul z těch svejch desek nějaký tiskopisy s kopírákáma a zeptal se mně:
„Potchebuju nějakou adchesu abych vám moh napsat to kompachsný... tcheba na manželku, umíte její chodný číslo?“
„To teda né, vo’e, já si napamatuju ani to svý...“
„To dáme dohchomady... to se dá vodvodit... datum nachození znáte, ne?“
Pak už bylo skoro pět když Horáček konečně vyhlásil balbu.
Ráno lilo jak z konve. Kolem vosmý jsme se všichni slezli na snídani a panstvo se domlouvalo co jako bude když tak chčije a tak jsem zaslechnul Horáčka:
„Máme teda všechny synchchóny?“
Špitybába listovala ve scénáři:
„Já bych fekla že jo... co vy, pane fedaktofe?“
„Myslíte jako rozhovory? Tak ty asi máme všechny, ale eště sme měli točit na zámku...“
„Tak to dneska nepvipadá v úvahu. Dneska je světovej déšť jak víkala moje babička... to jako že pvší na celym světě... to se už nevybeve...“ řekl Ríša.
Špitybába ale začala buzerovat:
„Ale co teda s tim budeme dělat... já ty záběfy potfebuju...“
„Hele, já ti něco navvhnu... vem si to z avchivu my sme tady pved vokem točili to samý, viď Pepiku, stejně bych to netočil jinak tak si to nech novmálně zkopívovat, kdy deš do stvižny?“
„Až za čtfnáct dnů...“
„To máš move času, to ti labovky zkopívujou za tvi dny...“
Chvíli se ještě vo něčem radili a pak Horáček vstal:
„Tak vážení, pěkně pchosim, uděláme to takle. Jestli ste všichni sbalený tak chobuch může po snídani vodjet do Pchahy, světla a zvuk už nebudem potchebovat... my počkáme do jedenácti kdyby náhodou pchestalo pchšet a pak vychazíme taky... díky všem, bylo to pchíma... Dášo, pchosim vás, doplaťte diety...“
„Jasný šéfe... a kolik?“
„No... návchat bude ve dvacet tchicet... je to tak, páni chidiči?“
Roburista mu to vodsouhlasil:
„Jasně!“
Pak Dáša vytáhla ty svoje papíry a každýmu doplatila jedenačtyrycet korun.
Nějak mi to nesedělo s tím příjezdem ve dvacet třicet. I kdybysme točili tak v Praze budu nejdýl za čtyři hodiny a robur jede už teďka tak tam musí bejt nejdýl po poledni. Tak jsem se radši zeptal
Roburisty:
„Hele, vo’e, jak to myslel s tim příjezdem v půl devátý... dyk tam budem dřív, ne, vo’e?“
„No jasně, ale na párking to musíš dát až nejdřív v devět večír... to je kvůli dietám, jinak bysme všichni přišli vo devět kaček...“
No tak jo, furt se člověk musí učit.
Dopil jsem kafe a zdvihnul se že půjdu ještě hodit chrupku ale chytnul mně Rudla:
„Prosimtě, poď mi vodevřít auťák, já sem se domluvil s Ríšou že mu tam pro sichr hodim výdřevu kdybyste náhodou vopravdu eště něco točili...“
Vylezli jsme před hotel a když přendával stativ z robura do stejšnu tak jsem se ho zeptal:
„A jak si včéra dopad, vo’e, zašukal sis konečně?“
„Ále zas hovno... chtělo to eště jeden den...“
Fakt je že v tý televizi letěl čas neuvěřitelně. Já bych asi nikdy nemohl makat někde ve fabrice poněvač bych se nejspíš zbláznil nebo se ukousal nudou. Sice někdy takový to čekání když sedíš kolik hodin za volantem na prdeli a buď chrníš nebo tupě zíráš z vokýn-