Kaňour začal vrtět hlavou, ale zarazil se a znovu se nad otázkou zamyslel.
„Pravá… paže. Chodidlo.“
Ta odpověď vystrašila víc jeho než kteroukoli z přítomných žen. Hafsa pronesla něco, čemu nejspíš rozuměla i Pupavka, neboť ke Kaňourovi promluvila ona, ne Ahlamra.
„Musíme ti teď převléct postel, Kaňoure. Umýt tě.“
Teprve v té chvíli si Kaňour uvědomil, že si pokálel prostěradla. Pocit trapnosti byl tak intenzivní, že téměř přebil bolest.
Ahlamra se vzdálila z místnosti a Hafsa pokynula zahracénským mužům. Nezdálo se, že by potřebovali, aby jim někdo říkal, co mají dělat, když Kaňoura s nacvičenou lehkostí přetočili na bok a přidrželi ho tak, zatímco ženy sundávaly prostěradlo. Pupavka ho čistila vlhkým hadrem jako nějaký zatracený mimino. Jeho pečovatelé pracovali rychle, ale i tak to trvalo věčnost. Kaňour chtěl běsnit, odstrčit je od sebe, vyhnat je s křikem z pokoje, házet po nich nábytkem, ale jediné, co mohl dělat, bylo si tu potupu přetrpět a nezhoršit ji tím, že by dal průchod hromadícím se slzám.
Jakmile ho umyli a uložili zpátky, Hafsa mu odstranila obvazy a zkoumavým pohledem prohlédla každou ránu — čichala k nim a opatrně je prohmatávala prsty. Ještě jednou pak Kaňoura převalili na bok, aby mu Hafsa mohla ošetřit hýždi a díru v zádech. Nanesla na rány mastičky, které pálily jako čert. Pak rány opět převázala a Pupavka jí při tom trochu pomáhala, ačkoli to z její strany byla spíš otázka dohledu, nikoli nutnosti. Konečně bylo po všem.
Hafsa zavolala Ahlamru zpátky, v rychlém sledu jí udělila několik pokynů a pak místnost se svými muži v patách opustila.
„Říká, že se máš prospat, jestli to půjde,“ tlumočila Ahlamra.
„Jak… dlouho?“
„Lepší víc než míň, řekla bych.“
Kaňour zavrtěl hlavou. Zkusil otázku zopakovat, ale vyprahlé hrdlo mu v tom bránilo.
Na pomoc mu přispěchala Pupavka s vodou a pochopením. „Jak dlouho seš tady?“
Kaňour usrkl vody, zabručel a doufal, že to znělo souhlasně.
„Čtyři dny,“ řekla Pupavka a starostlivě nakláněla hrnek s vodou.
„Jak… zlý je to?“
Při té otázce blonďaté ženě cuklo ve rtech. „Některé ty rány byly zanícené. Měls otravu krve. Nechybělo moc, Kaňoure.“
Neuhýbal před jejím upřeným, pečovatelským pohledem. Od chvíle, co ji viděl naposled, přibrala a vypadala, že je víc sama sebou. „Ale budeš v pohodě,“ dodala. „Hafsa dělá zázraky.“
Při zmínce o zahracénské ženě Kaňour ucukl. Otočil hlavu a podíval se na Ahlamru. „Řekneš jí, že je mně to líto?“ Rukou u krku naznačil škrcení.
„Neutrpěla zranění,“ ujistila ho Ahlamra a položila mu ruku na předloktí. Kaňour nedokázal posoudit, jestli lže, ale tahle malá žena s kapkou orčí krve už byla prostě taková. Všemi mastmi mazaná. Stejně jako její orčí předkové uměla zatajit věci tak, že přestaly existovat, a přesto jich využít ve svůj prospěch.
„Nebyls při smyslech, Kaňoure,“ zasáhla Pupavka smířlivě.
„Řekni jí to. Prosím,“ naléhal na Ahlamru. Sklopila bradu. „Řeknu. A teď bys měl spát.“
„Spíš jíst,“ namítl Kaňour. Neměl hlad, ale zdálo se mu divné, že ho po čtyřech dnech necítí. Krom toho, z týhle postele nikdy nevstane, jestli do sebe nedostane nějakej žvanec. Hafsa možná dělá zázraky, ale Beryl dělá peklo, a Kaňour dobře věděl, co by jeho matka požadovala, kdyby tu byla.
„Jen med,“ řekla Ahlamra, a její slova byla určena především Pupavce jako upomínka.
„Slyšela jsem, Litko.“
Ahlamra se usmála. „Tvoje urzharština se lepší.“
„Měla jsem dobrého učitele,“ odtušila Pupavka a mrkla.
Ahlamra odtáhla ruku z Kaňourova předloktí, ale jemu se podařilo zachytit ji dřív, než se stačila obrátit k odchodu.
„Nějaký zprávy od šéfky?“
„Ne. Hned jak nějaké budou, řeknu ti.“
Kaňour se snažil, seč mohl, vyloudit na tváři výraz vděčnosti a pustil ji.
— 99 —
„Uvidíme, jestli se nám dvěma podaří tě podepřít,“ řekla Pupavka.
Podařilo se jim to. Jen tak tak.
Kaňour musel na nějakou dobu zavřít oči, dokud mu z lebky neustoupily ty nejhorší návaly. Když oči otevřel, Pupavka seděla na posteli vedle něho s připravenou dřevěnou misku a lžičkou.
Kaňour svraštil nos. „Něco jinšího by nebylo?“
Dostalo se mu káravého pohledu. „Nee.“
„Tak mě aspoň nech, ať se najím sám.“
Pupavka mu položila misku do dlaní. Pravou ruku měl znecitlivělou až k prstům, takže mu z nich lžička vypadla. Zkusil to levou, ale ta se mu napůl cesty k ústům roztřásla. Kaňour hodil lžičku zpátky do misky a zaklel.
Pupavka si od něho beze slova oboje vzala. Čekala. „Omlouvám se,“ zamumlal Kaňour.
„Za co?“
„Za… tohle.“
Předklonila se a přinutila ho, aby se jí podíval do tváře. „Za to, že jsi zraněný? Kaňoure. Vždyť víš, že to není důvod.“
Jedna věc bylo vědět, a druhá cítit, každá jela na jiným mazlovi, ale nesnažil se to vysvětlovat. Místo toho přikývl.
Pupavka zvedla lžičku. „No nemůžu ti slíbit, že si tímhle nepobryndáš vousy, ale…“
Opatrně mu navedla lžičku mezi rty.
Z lepkavého, sladkého medu se Kaňourovi zkřivila tvář. Polkl a odfrkl si. „To je dobrý. Nemusím jíst.“
„Ještě jednu.“
„A co takhle… obyčejnej chleba a omáčku?“
Pupavka přimhouřila oči.
„Ovesnou kaši?“
Lžička se zvedla.
Kaňour otevřel ústa a přežil další útok.
„Tak…“ Pupavka vstala, poodešla a misku odložila. „Můžu ti nabídnout dvě možnosti na tu bolest. Jedna je čaj. Hořký jako vdoví pohled, ale uleví ti od bolení a pomůže ti usnout. Nebo“ — zasvítily jí oči a tvář