hezká a měla ráda muže. Mám to zkreslené jejím podáním, ale babička na ni byla strašně přísná, všechno si musela nejdřív zasloužit. Zkoušely jsme to narušit, pár měsíců mi s babičkou občas pomáhala a ve svém okolí to prezentovala tak, že se stará o nemocnou matku. Jenže po jedné naší neshodě jsem ji vyhodila z bytu. Ona žije v tom, že ji všichni okradli, že jí babička měla dát garsonku, ale místo toho byt prodala a peníze rozdělila mezi mě a sestřenku. Matka přitom dostala jiný byt, měla dům, ale všechno skončilo v exekucích. Já měla zdědit garsonku za čtyři sta tisíc a matka proti tomu hrozně bojovala. Když jsem se jí zeptala, kde jsem já, abych taky něco dostala, odpověděla mi, že nejsem nikde. Tehdy jsem ji odtud vyhodila, protože si zase přišla jen pro peníze. Pro prachy sem chodil i její partner. A to jsem mámě za péči o babičku platila, dávala jsem jí třeba pět tisíc měsíčně. Moc slušně se spolu rozhodně nebavíme.
Je to boj?
Házela jsem talířema, pro sprosté slovo nejdeme daleko, je to takový světský styl, tyhle rodové linie v sobě máme. Dlouho jsme se vůbec nebavily, teď si jednou za týden zavoláme, takový povrchní hovor, co se vaří. Napadlo mě pozvat ji do Pokoje a zkusit hlubší rozhovor. Už několikrát jsme se takhle bavily, vypadalo to, že se přece jen respektujeme, ale zase to sklouzlo k nenávisti. Dětství s ní bylo náročné, každý den byla ožralá. Pamatuju si ji, jak buď spí, nebo se válí opilá na lavici v jídelně. Když mi bylo čtyři pět let, tak přede mnou souložila. Náš byt byl mezonetový, otevřený prostor, já byla nahoře, koukala na ně dolů a z nadhledu na ně sypala korálky. Později jsem jí to několikrát připomněla a ona opáčila: „Aspoň nejseš buzerant.“
Měla jsi od nich okoukat, jak se to „správně“ dělá?
Zjevně. Do mých šesti sedmi let jsme bydleli v Plané, pak jsme se stěhovaly do Plzně za jejím přítelem, se kterým má mého bratra. A přišlo násilí. Vrátila jsem se ze školy a matka pořezaný obličej a znásilněná, aspoň to tak prezentovala. Pořád spousta alkoholu, na podpatcích se jen tak klimbala. Ve škole mi tvrdili, že si žákovskou
podepisuju sama, ale máma byla tak ožralá, že její podpis vypadal jako falešný. Pokaždé když poznala nového chlapa, hned se s ním musela sestěhovat a chtěla s ním dítě. Několikrát byla těhotná, nevím, jestli to dělala i se mnou, ale kolikrát se prý máchala v horké vaně a snažila se potratit. Nedávno jsem byla při psychoterapii zhypnotizovaná. Zahlédla jsem v sobě dva hady, červeného a žlutého. Červený byl nebezpečný, žlutý si tam tak nějak žil. Dostali jsme se do prenatálu, byla jsem v bříšku a viděla svoji matku a její hadí jazyk. Byla to vizualizace toho, proč s ní pořád bojuju – a hlavně sama se sebou.
Vyrůstala jsi s bratrem?
On skončil v diagnosťáku, protože viděl ještě horší věci než já. Když ve třinácti letech vezmeš na partnera své matky nůž, že ho zabiješ, protože ji zkopal a tahal po dlaždičkách, muselo to být nadoraz. Já ve dvanácti letech zdrhla zpátky k babičce.
Do té doby tě máma tahala po partnerech?
To v raném dětství, furt jsme se stěhovali. Potom poznala Jirku, se kterým byla osm let. Nesnášela jsem ho, od té doby mám problémy s chlapama. S matkou jsme pak měly desetiletý brejk, kdy jsme se vůbec neviděly. Ráda se přivádím do těžkých výzev: když už ležím na psychiatrii, mohla bych se matce ozvat, napadlo mě jednou. Pokud to dopadne špatně, zase mě tu dají dohromady, říkala jsem si. Ozvala jsem se tedy bratrovi, že ležím v Plzni, a řekla mu, že pokud mě uznají jako ženu, můžeme se potkat. Oba si mě totiž pamatovali jako kluka… Do půl hodiny byla matka u mě. Musela si dát panáka, objala mě a vypadalo to na krásný začátek, na shledání matky a dcery.
Takže přijala tvoje ženství?
Přijala, ale pak se to celé zbortilo. Když jsem prošla tranzicí, dala jsem si jméno Anna. Tím, že jsem Franková, to mělo mít symbolický odkaz. Starší vrh transgender žen i mužů si dával symbolická
jména, teď už to tak není. Máma mi dodnes říká Aničko, i když jsem se přejmenovala na Dorotu. Často ztrácím svou osobnost vlivem někoho z venku, nechám se ovlivnit, ale pak se seberu a znovu poskládám. Třeba jsem silnější nebo slabší než dřív, ale konečně dělám, co chci já. Musím jít na dřeň, můžu být trochu divná, šílená, to nevadí, nemusím naplňovat žádné stereotypy. V manželství jsem připravovala hodinové kachny a guláše, neměla jsem žádné ambice a potlačila své umělecké sny. Přizpůsobila jsem se očekávání. Možná se mi vrátila představa mé matky, že šťastná žena je ta v domácnosti. Každý projekt ale někdy končí, i moje manželství skončilo.
Máma ti zřejmě představu o štěstí moc nepředala. Byla šťastná?
Ona potřebuje žít v iluzi, chce po partnerovi peníze, za které ona nakoupí. Pro ni je důležitá plná lednička, mít navařeno, naklizeno a vyzdobit byt všelijakýma kýčema.
Ty serepetičky tady na zdi jsou od ní?
Jsou. Vždycky jsem odněkud přijela a měla to tu vyzdobené podle jejího vkusu. Já to tady beru jako funkční prostor, sama nemám v plánu ho nijak zvelebovat, takže mi to ani nevadí.
Jak tě přijala babička, když jsi k ní jako malá holka utekla?
Otčím mě napadl, seřezal, ale nic obrovskýho. Matka se mě tehdy zastala, ale jak byla opilá, začala házet jeho gramofonovýma deskama, na kterých si on děsně zakládal. Nastala „válka Roseových“, šlo to do krve, tahal ji za vlasy po dlaždičkách a venku ji zkopal. Já z toho dostala hysterický záchvat a vytáhla jsem na něj nůž. Máma od něj ani potom neodešla, tak jsem se domluvila s babi, že mám právo u ní strávit celé prázdniny. Měla jsem ale svůj plán, vrátit jsem se nechtěla. Napsala jsem dokonce dopis, ve kterém jsem popsala celou situaci s tím, že klidně nastoupím do děcáku, ale k matce a jejímu partnerovi už nepůjdu.