jak Freud tvrdí, má bolest vymezující účinek, tj. může představovat jeden ze způsobů, jimiž vůbec nabýváme nějakou představu o našem těle, je rovněž možné, že zákazy ustavující gender působí tak, že zaplavují tělo bolestí, jejímž vyvrcholením je projekce určitého povrchu, tj. určité pohlavně diferencované morfologie, jež je současně kompenzační fantazií a fetišistickou maskou. A jestliže člověk musí buď milovat, anebo onemocnět, potom je sexualita, která se jeví jako nemoc, možná záludným účinkem takovéhoto cenzurování lásky. Lze samotné vytváření morfé interpretovat jako alegorii zapovězené lásky, jako inkorporaci ztráty?
Vztah mezi inkorporací a melancholií je složitý a vrátíme se k němu v poslední kapitole. Nyní stačí říci, že hranice těla jsou žitou zkušeností diferenciace, přičemž tato diferenciace nikdy není neutrální, pokud jde o otázku genderového rozdílu či heterosexuální matrice. Co je vyloučeno z těla, aby se mohla utvořit jeho hranice? A jak toto vyloučení pronásleduje onu hranici jako nějaký niterný přízrak, jak se inkorporace ztráty projevuje jako melancholie? Do jaké míry je tělesný povrch zakrytým účinkem této ztráty? Freud předkládá něco jako mapu této problematiky, aniž by dovedl do konce onu analýzu, kterou si vyžaduje.
Je-li tento pokus o znovupromyšlení fyzična a psychična úspěšný, potom již není možné pokládat anatomii za stabilní referent, který je nějak valorizován či nadán významem díky tomu, že se podřídí imaginárnímu schématu. Právě naopak, sama přístupnost anatomie je v jistém smyslu závislá na tomto schématu a překrývá se s ním. V důsledku této shody mi není zřejmé, jak lze o lesbách říci, že jsou „stejného“ pohlaví, anebo proč by homosexualita obecně měla být chápána jako láska ke stejnému. Je-li pohlaví vždy takto schematizované, pak není žádný nutný důvod, aby pro všechny ženy zůstávalo jedno a totéž. Neodlučitelnost psychického a tělesného naznačuje, že jakýkoli popis těla, včetně těch, které jsou považovány za konvenčně ustálené v rámci vědeckého diskursu, vzniká díky oběhu a stvrzování platnosti takovéhoto imaginárního schématu.
Pokud však k popisům těla dochází v imaginárním schématu a jeho prostřednictvím, tj. pokud jsou tyto popisy psychicky a fantasmaticky obsazené, existuje stále ještě něco, co bychom mohli nazvat tělem samotným, jež by této schematizaci unikalo? Na tuto
otázku lze předložit přinejmenším dvě odpovědi. Zaprvé, psychická projekce udílí tělu hranice, a tedy jednotu, následkem čehož samotné obrysy těla jsou místa, jež kolísají mezi psychickým a materiálním. Tělesné obrysy a morfologie nejsou do nezrušitelného napětí mezi psychickým a materiálním pouze začleněny, nýbrž jsou tímto napětím samým. Psyché tedy není nějaká mřížka, skrze niž se vyjevuje předem dané tělo. V takovém pojetí by tělo bylo vykresleno jako ontologické „bytí-o-sobě“, jež se stává dosažitelným teprve skrze psyché, která ustavuje jeho způsob jevení jakožto epistemologického předmětu. Jinými slovy, psyché by byla epistemickou mřížkou, skrze niž je tělo poznáváno, avšak smysl, v jakém psyché utváří morfologii, tj. v jakém je činitelem somatizace, by byl ztracen.88
Tento kantovský pohled na tělo si žádá přepracování, a to jednak ve fenomenologičtějším rejstříku jakožto imaginární utváření a jednak prostřednictvím teorie významu jakožto účinek a projev rozdílu v pohlaví. Pokud jde o fenomenologický smysl, který je podržen i ve druhé perspektivě, mohli bychom v tomto kontextu chápat psyché jako to, co tvoří způsob, jímž je toto tělo dáno, podmínku a obrysy jeho danosti. Materialita těla by se zde neměla vykládat jako jednosměrný či kauzální účinek psyché v jakémkoli smyslu, v němž by ona materialita byla redukována na psyché nebo v němž by z psyché byla učiněna monistická látka, z níž je ona materialita vytvářena a/nebo odvozována. Tato druhá alternativa by představovala zjevně neudržitelnu formu idealismu. Musí být možné připustit a afirmovat celou škálu „materialit“, jež tělu přináležejí, škálu vyznačovanou oblastmi biologie, anatomie, fyziologie, hormonálního a chemického složení, nemoci, věku, váhy, metabolismu, života a smrti. Nic z uvedeného nelze popřít. Avšak nepopiratelnost těchto „materialit“ nikterak neimplikuje, co znamená je afirmovat, ba ani jaké interpretační
88 Přestože somatizace je chápána jako součást utváření symptomu, je možné, že morfologický vývoj a přebírání pohlaví je zobecněnou formou somatického symptomu.
Richard Wollheim provádí podrobnou analýzu tělesného já, v jejímž rámci tvrdí, že inkorporativní fantazie hrají v tělesné sebereprezentaci a v psychickém vývoji ústřední roli. Wollheim volí kleiniánský přístup a prohlašuje, že oddělitelnost subjektu od jeho vnitřních objektů je uvedena v pochybnost nejen inkorporativní fantazií, ale i zvnitřněním. Teze tělesného já je právě tezí této neoddělitenosti. Viz Richard Wollheim, „The Bodily Ego“, in: Richard Wollheim a James Hopkins (ed.), Philosophical Essays on Freud, New York and London, Cambridge University Press 1982, str. 124–138.
matrice tuto nutnou afirmaci podmiňují, umožňují a omezují. Fakt, že každá z těchto kategorií má určité dějiny a určitou dějinnost, že každá z nich je konstituována prostřednictvím hraničních linií, které je odlišují, a tedy i prostřednictvím toho, co vylučují, že diskursivní a mocenské vztahy mezi nimi vytvářejí hierarchie a vzájemná překrývání, čímž tyto hranice znejišťují, tedy toto všechno má za důsledek, že se jedná o oblasti zároveň stálé i zpochybňované.
Mohli bychom prohlašovat, že co v těchto zpochybňovaných oblastech přetrvává, je „materialita“ těla. Možná však témuž úkolu dostojíme – a zároveň tím otevřeme několik dalších –, když prohlásíme, že co zde přetrvává, je určitý požadavek v jazyce a požadavek jazyka, určité „něco, co“, jež řekněme v oblasti vědy podněcuje a vyvolává potřebu být vysvětleno, popsáno, diagnostikováno či změněno, anebo pokud jde o kulturní tkanivo žité zkušenosti, potřebu být vyživováno, procvičováno, mobilizováno, uspáváno, zkrátka určité místo všemožných druhů aktivních procesů i pasivních afektů. Zdůrazňovat tento požadavek a toto místo jakožto „něco, bez čeho“ nemůže proběhnout žádná psychická operace, ale také jako něco, na základě čeho a skrze co funguje sama psyché, znamená začít vymezovat to, co je pro psyché bez výjimky a setrvale místem jejího fungování; nikoli nepopsaný list či pasivní médium, na které psyché působí, ale spíše konstitutivní požadavek, kterým je psychické působení od počátku mobilizováno, který je touto mobilizací samou a který ve své přeměněné a projikované tělesné podobě onou psyché zůstává. Jak potom odpovědět na druhý požadavek, totiž předestřít pojem „těl“ coby záležitost významu?
Jazykové kategorie, o nichž se má za to, že „denotují“ materialitu těla, jsou samy znejasněny referentem, který nikdy není plně ani trvale vstřebán či obsáhnut jakýmkoli daným signifikátem. Tento referent dokonce přetrvává jen jako jakási absence či ztráta, jako to, co jazyk není s to zachytit, ale čím je tento jazyk přesto opakovaně podněcován, aby se o toto zachycení, o toto vymezení pokoušel –a selhával. Tato ztráta zaujímá místo v jazyce jako naléhavá výzva
„JSOU TĚLA ČISTĚ DISKURSIVNÍ?“