vede k duchovnímu a svým způsobem i literárnímu a kulturnímu obohacení. Texty těchto jezuitských autorů nejsou samozřejmě „literární“ v dnešním slova smyslu, který je založen na svébytnosti a estetice díla; jsou totiž pojaty jako studnice obsahující lidskou kulturu až do doby jejich vzniku. Nádasi, jak uvidíme i u Bridela, začleňuje do své argumentace vybrané příklady ze života evropských panovníků a Habsburků. Uherský jezuita svá díla vždy věnuje uherským šlechticům nebo prelátům a občas do nich zařazuje odkazy na události z uherské historie. Podobný postup se nachází i v Bridelových prozaických pasážích nebo dílech, ovšem v úvodu a v řazení motivů používá sevřenější postupy, což je zřejmě dáno menším formátem jeho knih. Oběma autorům používání těchto jakýchsi „shrnutí“ obsahů dodává zdání zapisovatelů, kteří posilují paměť a přesvědčení čtenáře. Tato zhuštěná vyprávění volají po opětovném čtení prostřednictvím hry s aluzemi, jichž každá kniha obsahuje několik.
Je zde ještě rovina, která zobecňuje jeden z významů zamýšlených pro celou tuto tištěnou produkci: a sice kosmologický rozměr Boha, světa a člověka, pojatý jako obal a pozadí těchto děl. Je textový i vnětextový. Je přítomný v ilustracích a v textu, na frontispisech a svatých emblémech, v chronografech, v názvech, ale také v četných metaforách a analogiích. U Nádasiho je jasně viditelný ve formě, kdy si téměř výlučně volí rámec dne, týdne, měsíce a roku,63 který čas jednak vnitřně propojuje a jednak rozvíjí. Tímto je zpřítomněn rozměr věčnosti, jejž vzhled knihy zhmotňuje a činí hmatatelným, a to tím více, že vybízí zároveň ke čtení a modlitbě a ke kontemplačním a meditačním praktikám, které se přidružují ke zpytování svědomí a duchovním cvičením. Jak dále uvidíme, toto zpřítomnění božské věčnosti, která byla přislíbena člověku po smrti Kristovou spásou, tvoří osnovu i Bridelova díla. Tato pozorování samozřejmě vybízejí k tomu, abychom si znovu položili zásadní otázku, na jaké publikum tato produkce primárně cílila: na publikum rozrůzněné jazykem díla, ale pravděpodobně uvyklé podobným intelektuálním a duchovním horizontům. Snaha odpovědět zde na tuto otázku by zdaleka překročila omezený rozsah těchto úvah.
Jako příklad z Nádasiho si vezmu jeden „týden“ vybraný z jeho „Roku Nejsvětější Trojice“ (Annus SSS. Trinitatis). 64 Použila jsem zde reedici obsaženou v Nádasiho sbírce sedmi zbožných „Roků“, která byla vydána v Praze v roce
63 Frontispis „compendia“, v němž bylo v Praze v roce 1663 v jediném svazku shrnuto sedm Nádasiho „roků“ (Annus hebdomadarum coelestium), byl vyryt v Augsburgu podle obrázku Karla Škréty a hned v úvodu prezentuje tento rozměr propojující lidský čas s božskou věčností. Srov. obrázek č. 1.
64 Ibid., Annus SSS. Trinitatis unius Dei honori, amori, cultui sacer Annus Eucharisticus per singulas anni totius ferias brevibus eucharisticum Jesum solide pro felici morte colendi officiis et exemplis explicatus, et Sod. B. V. Matris Visitantis datus liberalitate A.R.D. Stephani Bartok, Can. Strig. Archid. Bar. Tyrnaviae, Typis Academicis, per Philippum Mayr, 1651.
1663 v univerzitní tiskárně v koleji sv. Klimenta pod novým názvem Annus hebdomadarum coelestium. 65 Je třeba poznamenat, že „týdny“ v těchto Nádasiho sedmi knihách nejsou rozděleny na jednotlivé dny a že jsou různě dlouhé, ovšem obecně spíše kratší.
Devatenáctý týden „Roku Nejsvětější Trojice“ je shrnut na dvou stranách.66 Je zde snaha ospravedlnit užívání trojí invokace trojjediného božství (nazývané zde trisagion), které je již v názvu díla znázorněno a zpřítomněno ztrojeným písmenem S (místo sanctus, „svatý“). Na začátku Nádasi nejprve odkazuje na jednu z „epizod“ příběhu o Theodosiovi II. a jeho sestře Pulcherii, jak ji vypravuje otec Matthäus Rader67 v díle Aula Sancta („Svatý Dvůr“), které je celé věnováno tomuto východnímu císaři, který je pro něj vzorem křesťanského panovníka.68 Efekt historičnosti je podpořen dvojím zdrojem, který potvrzuje pravdivost vyprávěných „událostí“, jindy zase blíže neurčeným menologiem.69 U Radera jde Theodosius bos v procesí v doprovodu konstantinopolského patriarchy, aby prosil za ukončení zemětřesení, které ničí město, když tu je nějaké dítě vyzdviženo do nebe: poté se však vrátilo na tento svět a před smrtí opakuje píseň, jíž nebeští hudebníci uctívají Boha ve třech osobách: „Sanctus Deus, Sanctus fortis, Sanctus et immortalis, miserere nobis.“ Theodosius a Pulcherie dekretem stanovili, že tuto píseň má zpívat celý svět.70 Nádasi zde necituje, ale shrnuje. Dějiny světa mohou zůstat ve formě odkazů: představují a zpřítomňují boží záměr s lidmi. Nádasi se dále dovolává autority sv. Augustin, jehož Soliloquia jsou zde pětkrát za sebou připomínána, a autority dopisu sv. Františka z Assisi Nejsvětější Trojici, následně odkazuje na liturgii spojenou s památkou sv. Joannicia 4. listopadu. Nicméně v závěru
65 Tiskárna jezuitské koleje sv. Klimenta skutečně v roce 1663 vydala sedm „Roků“ od Nádasiho shrnutých v jediné knize, které dala výmluvný název: Annus hebdomadarum coelestium, sive occupationes coelestes piis aliquot opusculis pro singulis hebdomadae per totum annum diebus distributae, Autore R.P. Joanne Nadasi è Societate Iesu, quibus accessit index geminus, alter rerum memorabilium, alter thematum pro concione praedicabilium, singulari studio cuiusdam item è Societate Iesu confectus, Pragae, sumptibus ac typis Universitatis Carolo-Ferdinandeae in Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem, Anno M.DC. LXIII.
66 Ibid., 19. týden, in: Annus hebdomadarum coelestium, s. 27–28.
67 Matthäus Rader nebo Matthaeus Raderus (1595–1634), profesor rétoriky podle Bidermanna a Drexela, proslulý svými učebnicemi, vydáními řeckých autorů, a také jako autor děl Bavaria sancta (Mnichov 1615–1617) a Bavaria pia (Mnichov 1628).
68 Matthäus Raderus, Aula sancta Theodosii junioris, S. Pulcheriae sororis, Eudociae uxoris, Augustorum Res gestas complexa, e Latinis, Graecis, editis, ineditis Scriptoribus Extructa, concinnata, perpolita et Serenissimae Elisabethae Serenissimi Maximiliani Palatini Rheni, V.B.D. conjugi dedicata…, Augsburg, Christoph Mangus 1608; 2. vydání, Mnichov, 1614.
69 Annus SSS Trinitatis, s. 27.
70 Rader zde, jistě vědomě, směšuje tento legendární příběh, který zřejmě vznikl před Theodosiovou smrtí v roce 450, se zemětřesením z roku 430, přičemž využívá identitu konstantinopolského patriarchy Procla, který podle tradice měl během této katastrofy invokaci „trisagion“ zavést. Srov. článek „Trisagion“ v Dictionnaire d’ archéologie chrétienne et de liturgie…, vydaný pod vedením Henri Marrou, díl XV, 2. část, Paříž, Letouzey et Ané, 1951, col. 2797–2798.
tohoto týdne se navrací k autoritě světského krále. Příběh nabývá mnohem větší symbolické působivosti, protože se jedná o Arpáda, ještě pohanského uherského knížete, který při vstupu do Panonie se vším svým lidem třikrát provolává Boží jméno v latině.71
STŮL PÁNĚ (1659), PRÓZA A POEZIE VE SLUŽBÁCH
ZBOŽNOSTI
Osnova prozaických pasáží v Bridelových knihách je analogická k té, jakou vždy volí Johannes Nádasi, přestože jejich díla se liší formátem a jazykem. Při srovnávání se omezím na sbírku Stůl Páně, 72 drobný svazek ve formátu in-12, který na 168 stranách pojednává o eucharistii.
Tuto knihu ovšem nelze redukovat na prozaické části, ale je třeba ji celkově představit, aby bylo možné předložit úvodní vymezení Bridelových kompozičních postupů. Stůl Páně, podobně jako mnohá jeho jiná díla, obsahuje řadu veršovaných textů v češtině, které jsou představeny jako písně a meditace. Pouze s jistými rozpaky lze označit jako „paratextový aparát“ frontispis s chronografem, stranu s českým názvem se vsunutým latinským veršovaným chronografem, dvě následné invokace k Nejsvětější svátosti, latinské oslovení neviditelného Boha Deus absconditus jako „rozkoše lidského pokolení“, pod nímž jsou iniciály F. B. S. J73 (Fredericus Bridelius Societatis Jesu), a nakonec nápadné věnování vysokému prelátovi a komisaři pro katolickou reformaci: preliminária totiž tvoří nedílnou součást knihy. Stůl Páně na rozdíl od Jesliček nebo Katechismu katolického nebyl zamýšlen jako novoroční dárek. Byl věnován Rudolfovi Kryštofovi Roderovi z Feltburku, proboštovi staroboleslavské kapituly, papežskému komořímu a císařskému radovi, jímž jsem se zabývala v úvodu jiného článku.74 V závěru této dedikace je uvedeno datum Velkého pátku roku 1659. Vzápětí je uvedena paralela mezi nekrvavou obětí na oltáři a krvavou obětí Krista na kříži, s jejím protějškem v postavě sv. Václava, pozemského ukřižovaného Krista a oběti, kterému jeho bratr Boleslav zasadil na hostině smrtící ránu. Analogie mezi Synem Božím a patronem Čech ihned upoutá pozornost. Ovšem analogie, která vedle sebe staví
71 Annus SSS. Trinitatis, s. 28.
72 Uvádím zde celý název v transliteraci: Stůl Páně, Welebná Božj Předrahá Swátost Wečeře Páně. Na Paussti tohoto Swěta Wssem Pocestným y Počestným Pokrm velmi lacyný, Protože bez Peněz, bez Střjbra, y bezewssý ceny. Nastrojený S Dowolenjm Geho Knjž. Eminency Pana P. Kardynála z Harrachu, Arcy-Biskupa Pražského, etc. Létha Páně, sIt sonora, & DeCora, MentIs IVbiLatIo [= 1659]. W Staro-Pražské Kollegi S. I. bljž Mostu.
73 Viz tento text přetištěný v dodatcích na konci článku, obr. č. 3, 4 a 5.
74 Marie-Elizabeth Ducreux: „Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech“, Folia Historica Bohemica 22, Praha, 2006, s. 143–177, [zde s.] 170–171. Srov. též Marie-Elizabeth Ducreux –Xavier Galmiche – Martin Petras – Vít Vlnas (ed.), Baroque en Bohême, Editions du Conseil scientifique (CEGES) de l’ Université Lille 3, Lille 2009, s. 75−107, kde vyšla upravená verze tohoto článku ve francouzštině („Piété baroque et recatholicisation. Quelques remarques et des questions“).