od povrchu, jako když vrány kazí střechu. Takovou nemocí je svrab, vředy, zánět nehtu nebo růže. Pokud se hned nezaženou, mohou smrtelníka přivést do hrobu. Ale kromě toho jsou choroby, co pracují zevnitř. Ty jsou horší. Protože když mistr nepostavil chalupu s olůvkem v ruce nebo mezi zdravé kmeny položil shnilý trám, začne se chalupa bortit a ty nevíš, kde se stala chyba. Nejeden člověk přichází na svět špatně stavěný a s prohnilými kostmi. A pak jsou ještě choroby, které na člověka přicházejí z Božího dopuštění. Milostivý Bůh na počátku světa proti nim zasel různé byliny a léčiva. Mnoho jsem jich sebral a dal je v den Nanebevzetí Panny Marie posvětit. Mám doma v chalupě měsíček, svlačec, mák, blín, routu, vratič, devaterník, chryzantému, levanduli, kopr, koriandr, slunečnicová jádra, mátu, pelyněk, jelení paroží, šalvěj, netřesk, bílý jetel, hořčici i hřebíček. Ale žádná z těchto bylin nepomáhá na tvoji chorobu. Znám tě od malička. Jedls vždycky, jak se patří, rostl jsi jak borovice v lese. Hlavou se ti často honilo ledacos, ale kosti jsi měl silné a zdravé. Už je to tak, někdo tě uhranul, tvoje duše je tím posedlá a dřeň se ti kazí zevnitř. Řekni: nevíš o nikom, kdo by ti to mohl způsobit?“
„Jestli mi to způsobil nějaký člověk, ať mu za to Bůh za života zaplatí a po smrti mu dá věčné nebe.“
Znovu se na mě dlouze díval, pak vstal a řekl:
„Víš ty vůbec, že jsi žlutý jak umrlčí svíčka?“ „Vím!“
Opět na mě dlouho hleděl, potom přistoupil až ke mně a řekl potichu:
„Remusi! Vstoupilo to tebe Zlo, neboť tvoje duše trpí pro smrtelný hřích. Jdi ke zpovědi a očisti svoji duši, pak bude čas bavit se i o léčení těla.“
Michal odešel a ve mně se ozvalo svědomí:
„Kolikrát ses, hříšníku, rouhal v den svatby v Božím příbytku?!“
Druhého dne mě hospodář pustil do Lipna, abych se očistil z hříchů.
Vydal jsem se na cestu hned před východem slunce a bylo ještě ráno, když jsem dorazil k lipenskému kostelu. Vládlo v něm ještě šero. Věčné světlo hořelo a ze všech sil vysílalo paprsky ke stříbrným šatům Nejsvětější Panny na oltáři. Její tvář jsem nemohl rozeznat. Ale jak se rozednívalo, jevila se stále zřetelněji jako líce dobré matky. Já, aniž bych si to uvědomil, jsem seděl pod kůrem v témže koutě jako v onen čtvrtek. Znovu se otevřely rány v srdci a to začalo krvácet, až jsem se cítil sláb a na smrt nemocen.
Tu začaly sluneční paprsky dopadat okny dovnitř a svítily pak stále více. Zazvonil zvonek a kněz přistoupil ke mši svaté. Protože to byl všední den, přišlo málo věřících. Samí starší lidé. Když bylo po obětování, poklekl jsem ke zpovědnici.
Dobrý Bože! Má duše se upokojila jako ptáček v kleci. Seděla smutně, ale tiše. Šel jsem domů po známé lipenské cestě, neboť jsem silou vůle zavřel dveře, za nimiž chodilo ve zlatých střevících mé štěstí. Nyní jsem věděl, že lidské cesty vedou mnoha dveřmi, až dorazí k takovým, kde mu duše poví: Vezmi za kliku a vejdi! Běda však, když někdo nevezme za správnou kliku. Podívá se za dveře, ale ty se před ním hned zabouchnou a po tom, co viděl, bude toužit až do smrti. Ty správné dveře však už nikdy více nenajde.