etickou úvahu, která však musí být aplikována na konkrétní případ, a má tedy pouze omezenou spolehlivost. Tím se přibližuje požadavkům na pomáhající profesi, jejímž předmětem je vždy osobitý člověk, který se jakémukoliv normativu zřejmě vždy nějak vymyká. Aristotelův přístup tím vznáší nárok na obecně lidskou kvalitu člověka „profesionála“, studenta a odborníka dané profese i prostě jako člověka189, aby důsledným poznáním dosáhl spolehlivého vědění. Vědění toho, co je cíl (telos) daného profesního jednání a vědění způsobu, jímž ho dosáhnout. Vyžaduje, aby tento student a profesionál postupně „internalizoval“ svou profesní, a v posledku i svou obecně lidskou roli. Tento důležitý motiv, který je u Aristotela vyjádřen, nelze u normativně založených etických přístupů v této podobě najít. Dobře fungující charakter pracovníka v sobě může tento požadavek obsahovat, nebude však výhradním faktorem, jenž etické posuzování ovlivňuje. Aristotelés si je také vědom vnějších, na člověku nezávislých vlivů, které celkový výsledek našeho jednání ovlivňují. Navzdory své intelektuální kapacitě má člověk některé vlivy ve své moci, jiné ne. I tuto nepředvídatelnost a z ní vyplývající „nestoprocentní“ efektivitu zvoleného způsobu posuzování etické správnosti zkoumaného jednání je třeba do Aristotelova etického uvažování zahrnout.
Tato specifika Aristotelovy etiky by se neměla při zkoumání možností uplatnění etiky ctností v současné profesní etice opomíjet. Přístupy současné neoaristotelské etiky ctností, mezi nimi i přístup Banksové, však mnohdy dostatečně nezohledňují povahu Aristotelova „projektu“, a tím nevyužívají některé její zajímavé možnosti pro obohacení současné profesní kultury. Jeho etika je především počinem politické vědy, jež hledá vhodnost konkrétních jednání s ohledem na dosažení v nejširším smyslu slova „politicky“ přijatelných řešení. Musí se tedy spokojit s hledáním obecných principů, které lze úspěšně uplatnit pro řešení konkrétních případů, pročež mu je zapotřebí dostatek osobní svobody. Takový přístup je ovšem vzdálen normativní etice v užším smyslu slova. Předmětem studia politických věd jsou spíše obecné zásady (konvence) a pravidla, jejichž opodstatněnost se může zdát problematická podobně jako úspěšné stanovení toho, co je míněno oním Aristotelovým štěstím.190
189 EN 1095a2-11. 190 EN 1094b19-21.
3.2.7 Význam prvních principů
V této na první pohled spíše neurčité etické koncepci mravního jednání se přitom předpokládá, že máme zažité „první principy“, za něž Aristotelés považuje především „dobro a spravedlnost“.191 Jsou podmínkou pro to, abychom vůbec mohli studium etiky pochopit a věnovat se mu v duchu cílů politických věd, to znamená ve větší komplexnosti než sledováním jednotlivých případů bez ohledu na jiné. Aristotelés považuje dobro a spravedlnost za principy, z nichž všechny další konkrétní mravní soudy mohou vycházet. Přitom neupřesňuje, jak k těmto prvním principům dojdeme, zda dedukcí, intuicí či bezprostředně vlastní zkušeností. Zdá se, že rozumové poznání není jedinou možností, skrze kterou je lze poznat. Předpokládá, že je známe, a pokud ne, tak k nim neproblematickým způsobem dospějeme, leda že bychom spadali mezi ty, kteří nejsou schopni rozlišit mezi správným a nesprávným.
Zdá se tedy, že při hledání potřebného normativu pro eticky správné, tedy i profesionální jednání musíme blíže zohlednit prostředí, které formuje člověka jako jedince. Aristotelés předpokládá, že je tento jedinec (z našeho pohledu profesionál) součástí určité komunity a že se nemůžeme opírat pouze o výčet jeho jednotlivých ctností nebo dobře fungující charakter. Svůj vliv na formaci základních principů má i prostředí a společenství, které naši schopnost morálního uvažování spoluutváří. I pod vlivem neracionálních vlivů může naše uvažování směřovat k eudaimonii – ke štěstí –, jsou-li k tomu vnější podmínky nakloněny.
3.3 K novému pojetí profesionalismu
Z uvedených poznámek k interpretaci Aristotelovy etiky se nabízí několik předběžných postřehů, které mohou být v dalším textu rozvinuty.
1. Oproti častým odkazům na Aristotela v učebnicích profesní etiky (i v duchu přístupu etiky ctností), které se soustřeďují především na ctnosti jako na výrazy charakteru člověka, lze v Aristotelově přístupu najít větší důraz na rozum a uvažování než na fixně daný popis charakteru jednajícího člověka. K ideálu Aristotelova ctnostného člověka nepatří jen potřebné osobnostní či charakterové kvality, jež lze pozorovat jako jednotlivé mravní ctnosti, jak je probírá v první
191 „καλῶν καὶ δικαίων – o věcech krásných a spravedlivých“ (EN 1095b5).
části své Etiky Nikomachovy. Spíše předpokládá, že ctnostný člověk je vybaven znalostí tzv. prvních principů a odpozorovanou schopností praktického uvažování, na jejichž základě bude moci uvažovat o řešení jednotlivých případů způsobem, který předpokládá orientaci v konkrétní situaci i povědomí o specifických aspektech daného jednání.
2. Klíčovou roli v tomto procesu uvažování hraje fronésis – praktická moudrost, o níž Aristotelés pojednává v VI. knize. Člověk je na základě zažitých principů schopný samostatně uvažovat o tom, jak uplatnit první principy s ohledem na konkrétní podmínky řešeného případu. To má svůj význam především v té profesi, kde v centru pozornosti nejsou jen následky jednání, ale i způsoby práce a motivy, se kterými je dané jednání vykonáváno. V poslední době se ukazuje důležitost jedinečných způsobů uvažování v různých profesích, zejména v učitelství a pomáhajících profesích, kde výraz profesionalita s sebou nese i způsob uvažování, typický pro danou profesi. 192 Odlišnost praktického způsobu uvažování mezi různými druhy profesí vynikne například v porovnání odlišných zaměření pedagogických a technicko-ekonomických profesí.
3. Aristotelův důraz na vzdělávání a výchovu není třeba chápat jen ve smyslu výuky k ctnostem. Poukazuje totiž také na povahu „normativu“ pro posuzování etické správnosti konkrétního jednání. Jakkoliv Aristotelés pracuje s pojmem štěstí, chápaného ve smyslu naplnění člověka i ve smyslu jeho funkčního určení, těžiště významu onoho štěstí nespočívá v univerzálních normách. Spočívá spíše ve způsobu jejich uplatňování v procesu posuzování správnosti daného jednání, které je vázáno na konkrétní prostředí. Jeho přístupu dominuje kontext, politicky pojatý společný zájem a zřejmě i osobnostní potenciál prostředí (třeba i pracovního), jenž přispívá k formování člověka v duchu ideálu vyjádřeného slovníkem ctností.
4. V linii sledování cíle člověka, totiž dosáhnout štěstí (eudaimonia) nebo naplnit ideální funkci člověka (ergon argumentace), se zohledňují i psychologicky zajímavé aspekty, jako emoce, touhy, naučená jednání apod. I takto motivovaná či alespoň popsatelná jednání jsou předmětem Aristotelových úvah o ctnostech. Sice není zřejmé, jak dalece
192 Srov. např. Bondi, Towards Professional Wisdom, s. 3. Aristotelův přístup předpokládá etický partikularismus, tedy že etický záměr člověka při posuzování jednání by se měl soustředit na konkrétního člověka a na příslušný kontext, tj. v našem případě např. s ohledem na specifika příslušných profesních rolí.
Ukázka elektronické knihy