V nemálo případech chtěly elity zavedených či teprve se rozví jejících národů využít židovské horlivosti a talentu k prosazení trendů, které by jim pravděpodobně u mas představujících (často proti své vůli) předmět národního proselytství a hospodářské mo dernizace žádnou přízeň nezískaly. V Uhrách za habsburské mo narchie vítala pozemková aristokracie ochotně se kulturně přizpů sobující Židy jako nejhorlivější a nejúčinnější šiřitele maďarizace v okrajových, většinou slovanských oblastech, které, jak šlechta doufala, získá v budoucím nezávislém Uhersku pod svou kont‑ rolu, a jako realizátory nekompromisní modernizace stagnujícího a zaostalého zemědělství. Slabé litevské elity ochotně přijímaly židovský entuziasmus, aby jim pomohl prosadit jejich nároky na vládu nad pestrou směsicí etnických, lingvistických a nábožen‑ ských komunit, které žily na starém území historické Velké Litvy, již chtěly vzkřísit. Obecně řečeno, politické elity Židy rády využí valy při všemožných nepříjemných a nevděčných úkolech, které pokládaly za nezbytné, ale samy je raději dělat nechtěly. Bylo to výhodné ve vícero ohledech. Jakmile přestala být potřeba jejich služeb naléhavá, dalo se Židů snadno zbavit. Byli li „Židé odká záni do patřičných mezí“, vyvolávalo to spokojenost mas, jimž Židé předtím ve jménu elit poroučeli, a oslaďovalo to hořký ná poj, který měly masy na přání teď už v sedle pevně usazených elit ochutnat.
Ale ani elity se nemohly na židovskou loajalitu plně spolehnout, a to dokonce ani přechodně. Na rozdíl od příslušnosti těch, kdo se „narodili do“ národního společenství, byla příslušnost pro Židy
Židovská národní rada, nejistá si tím, kdo nakonec zvítězí, a nehodlající si znepřátelit ani Poláky, ani Ukrajince, vyhlásila neutralitu… Někteří Poláci to pokládali za známku proukrajinského cítění, a když v listopadu 1918 obsadili Lvov, pomstili se na tamních Židech. Také Ukrajinci židovskou neutralitu pranýřovali a viděli v ní přetrvávání tradičního propolského postoje Židů.“ Viz Ezra Mendelsohn, The Jews of East-Central Europe
Between the World Wars , Indiana University Press, Bloomington, 1983, s. 51–52. Tato historie se téměř do písmene opakovala za druhé světové války. Židé ve východním Polsku vítali v roce 1939 vstup Rudé armády jako ochranu před otevřeně a tvrdě antisemitskými nacisty. A i ti, kteří po nacistické okupaci z polského židovstva zbyli, viděli v postupujících sovětských vojácích jednoznačně osvobozující sílu. Pro většinu Poláků byli jak Němci, tak Rusové v prvé řadě cizími okupanty.
otázkou volby, takže v zásadě „až na další“ odvolatelná. Hra nice národních společenství (a tím spíše hranice jejich územních držav) byly stále nejisté a předmětem sporů, přílišné uspokojení se nepřipouštělo a příkazem dne byla ostražitost. Barikády se stavějí proto, aby rozdělovaly, a běda tomu, kdo jich užije jako průchodu. Vidět, jak si nějaká velká skupina může po libosti pře cházet z jedné národní pevnosti do druhé, muselo vzbuzovat vel kou úzkost. Odporovalo to samotné pravdě, o niž všechny staré i nové národy opíraly své nároky, připsanému charakteru národ‑ nosti a dědičnosti a přirozenosti národních entit. Krátkodechý liberální sen o asimilaci (a obecněji, pojímání „židovského pro‑ blému“ jako převážně kulturního, takže nepochybně řešitelného dobrovolnou a ochotně přijímanou akulturací) ztroskotal na zásadní neslučitelnosti nacionalismu s představou svobodné volby. Jakkoli paradoxně to může znít, důslední nacionalisté musí nako nec absorpční schopnosti svého národa potlačit. Mohou s uspo kojením přijímat chválu, jíž zahrnují přednosti národa jeho ob divovatelé. Taková pochvala může být podmínkou toho, aby se obdivovatelé – čím horlivější a halasnější, tím lépe – setkali u pa tronů se shovívavostí, která jde ruku v ruce s klientským postave ním. Sotva ale prominou, když se má obdiv (třeba i prakticky se projevující jako nápodoba až k sebepopření) za právo na členství.
K jádru věci proniká rada, již má pro všechny klientské národy
Geoff Dench: „Rozhodně prohlašujte, že věříte v budoucí sprave dlnost a rovnost. To je součást role. Ale neočekávejte, že se stanou skutečností.“24
Jak je vidět z tohoto stručného shrnutí dlouhého výčtu pro jevů nepatřičnosti Židů, na cestě k modernitě byly sotva nějaké přibouchnuté dveře, v nichž by si Židé nepřiskřípli prsty. Z pro‑ cesu, který je vysvobodil z ghetta, nemohli vyjít bez spousty šrámů.
Představovali neprůzračnost a mnohoznačnost světa bojujícího o jasnost a prahnoucího po jistotě. Seděli obkročmo na všech ba‑ rikádách a přitahovali kulky z každé strany. Abstraktní Žid byl
opravdu chápán jako archetypální „viskozita“ moderního snu o řádu a jasnosti, jako nepřítel veškerého řádu – starého, nového, a zejména toho žádoucího.
Modernita rasismu
Na cestě k modernitě se Židům stala jedna důležitá věc. Vydali se na ni, dokud ještě byli bezpečně odsunuti stranou, segregováni a uzavřeni v kamenných či imaginárních zdech Judengasse. Jejich odcizení bylo životní faktem stejně jako vzduch či smrtelnost. Ne‑ vyžadovalo burcování lidových nálad, sofistikované argumenty ani ostražitost samozvaných výborů bdělosti. Na zachování vzá‑ jemné fyzické odpudivosti, jež zabezpečovala trvalost oddělení, stačily rozptýlené a často nekodifikované, a přesto vcelku dobře koordinované zvyky. S nástupem modernity, s jejím odbourá váním zákonem podchycených rozdílů, s jejími hesly o právní rovnosti a s nejzvláštnější z jejích novinek – občanstvím – se to všechno změnilo. Jak to vyjádřil Jacob Katz:
Dokud Židé žili v ghettu a bezprostředně poté, co z něho vyšli, vznášeli proti nim občané těšící se právnímu statusu, který byl Židům upřen, obvinění. Tato obvinění sloužila pouze k tomu, aby se oprávnil a znovupotvrdil status quo a aby byl důvod k tomu, držet Židy v podřadném právním a společenském po stavení. Nyní však vznášeli obvinění občané proti občanům, kteří jim byli před zákonem rovni, a jejich účelem se stalo uká zat, že Židé nejsou hodni právního a společenského postavení, jež jim bylo přiznáno.25
V sázce byla nejen mravní a společenská hodnota. Problém byl nekonečně složitější. Nešlo o nic menšího než o navržení dříve nevyzkoušených mechanismů a o rozvinutí dosud nemyslitelných dovedností – obojí bylo nezbytné k tomu, aby se uměle mohlo pro‑ dukovat to, co bylo v minulosti dáno přirozeně. V předmoderní