6. kapitola
Dávání
A) Dar květin Mimóza a pivoňky u Pongea a Jaccotteta
Marii-Claire Dumasové
Květiny se nabízejí, v zahradách, zjara, v záplavě barev a vůní nabízejí půvab svého křehkého rozkvětu. Květiny se nabízejí: v květinářských výkladech vybíráme kytice podle pravidel slušnosti či milostných rituálů a květiny se snadno a spontánně stávají květy rétoriky, znameními směny a daru. Květiny se mění v metaforu darování jako takového. Z této jejich exemplární hodnoty nepochybně pramení jejich uhrančivost pro umělce – vždyť kolik květin je uzavřeno v zahradě poezie, kolik květin vyvstalo pod štětci malířů: gratis v nich vyvstává efemérní krása, kterou lze polapit a zachytit, čímž probouzí a podněcuje estetickou virtuozitu.
„Proč jsou tedy na světě květiny?“ táže se Philippe Jaccottet v jednom čísle sbírky Po mnoha letech. 1 Otázka zjevně zůstává bez odpovědi, avšak je třeba v ní vnímat jiné, podložní tázání: Co si má počít básník, když chce oslavo-
1 Viz Pivoňky, in: Philippe Jaccottet: Sešit zeleně – Po mnoha letech, přel. Lucie Koryntová, Praha: Akropolis, 2012. (Překlad L. Koryntové využíváme s drobnými úpravami. – Pozn. překl.)
vat květiny? Jak má odpovědět na jejich přítomnost, na dar jejich přítomnosti? V současné poezii se tak podle všeho navrací motivika květin, ačkoli zde se omezím na několik cest vytyčených u Jaccotteta a Pongea.2 Tato tematická renesance se však vymyká staré tradici milostného daru, v níž bylo odevzdání kytice metaforou milostné přítomnosti a textového daru milované ženě v harmonické metonymické souvislosti; jak je totiž známo přinejmenším od Petrarky, květ poukazuje k ženě a květ se ženou splývají v hravých odezvách prozkoušených ve staletích galantní poezie.3 U Pongea či Jaccotteta jsou mimóza či pivoňka ve své singularitě emblémem samotného tajemství přítomnosti světa a báseň se stává rozjímáním nad prostředky, které může spisovatel vyvolat a kterých je nutné využít, aby to, co mu květiny dávají, plně přijal. Obhlédnutí, které tu chci provést, se tak začleňuje do obecnějšího tázání ohledně povahy básnického daru čili daru v poezii, povahy, na níž je postaven či jíž je diktován návrat příslušných lyrických gest coby typu.
Díky šťastné slovní polysémii je dar mnohačetný: od počátku se vysévá, rozrušuje kategorie činnosti a trpnosti. Kříží se v něm tři osy. Tou první je básníkův vlastní talent, ona výjimečná vyjadřovací schopnost, která může pramenit z přirozeného génia nebo z inspirace. Zpodobňování básnického daru se v různých epochách liší. Připadá mi, že moderní autoři, kteří v něm odmítají vidět příznak bohů, váhají mezi přítomností nevědomí (Valéryho „dané verše“, surrealistický „nevyčerpatelný tichý hlas“) a plodem spisovatelské práce. Jestliže již spisovatele nenavštěvuje Múza, možná ji nahradil Svět a volá básníka, aby mu vzdal hold. Ať tak či tak, žádná moderní poetika nemůže uniknout úkolu myslet to, jak je báseň dána básníkovi – způsoby nepochybně různými, ale vždy uvnitř básně.
Pojí se toto dávání k samotnému dávání věcí? Tak by zněla nová otázka současné poezie, konfrontované se zneklidněním vyvolaným nepravděpodobností
2 Mou květovou žeň mi poskytne sbírka Francis Ponge: La Rage de l’expression, Paris: Gallimard, 1976, především báseň Mimóza (ale viz též Karafiát/L’oeillet). Pro nezbytná teoretická doplnění též využiji My creative method, in: Francis Ponge: Le Grand Revueil. Méthodes, Paris: Gallimard, 1961.
3 Na mysli mám zjevně Ronsarda, avšak krásné příklady variací na tento motiv (přesněji je probírám v následující kapitole) poskytuje též 19. století.