• Novátorsky pojaté nebo aktuální společenské téma, koncept expozice/výstavy (v kontextu exotických artefaktů)
• Prezentace vysoce unikátního materiálu
• Aktivní a interaktivní charakter expozice/výstavy
• Atraktivní využití informačních technologií v expozici/výstavě
• Možnost zakoupení zajímavé publikace, suvenýru, předmětu
Jak potvrzuje Michal Stehlík (* 1976), nové trendy ve výstavnictví mají čtyři základní oblasti: 1) nová témata; 2) využití informačních technologií; 3) aktivizaci návštěvníka; 4) doprovodné programy (2010, s. 295). K inovativním způsobům aktivizace návštěvníka Stehlík zmiňuje (kromě již běžného projektového vyučování, programů pro rodiče a děti, pracovních listů pro školy a výtvarných dílen) také regionální učebnice dějin, artefiletické vyučování a velice zajímavé „objektové programy“. Tyto programy jsou založené na tzv. učení z předmětů, které vychází z „myšlenky ukázat, jak schopnost interpretovat předmět pomáhá lidem porozumět světu“. Předměty jsou živými učebními pomůckami, které napomáhají mezioborovému učení a umožňují nové přístupy k výuce. Postupuje se např. přes zjištění fyzických vlastností, konstrukce, funkce, designu, hodnoty předmětu atd. „Základem je konkrétní zvolené téma, na kterém je rozvíjena a cvičena metoda objektového učení“ (Stehlík, 2010, s. 298). Metoda objektového učení je dále založena na volném pohybu návštěvníka v expozici, na přímém styku s některými předměty, podpoře vlastní aktivity návštěvníka (kvízy, práce ve skupině atd.), samostatném pozorování a následné diskuzi, na nadstandardním přístupu a dalších faktorech. Termín objektové učení pochází z angličtiny a v originále nejčastěji zní jako „learning from objects“‚ „working with objects“ nebo „object-based learning“. Nyní se zaměřím na dvě ze zmíněných oblastí, které považuji za vysoce aktuální a inovativní – oblast interaktivity a využití informačních technologií.
Interaktivita nebo „jen“ aktivita
Přestože je dnes interaktivita v muzeologii vysoce frekventovaný pojem, nechystám se mu věnovat v této publikaci víc prostoru, než považuji v kontextu etnografických muzeí a galerií za nutné. Je charakterizována jako činnost přímého vstupu návštěvníka do expozice/výstavy, přičemž interaktivní situace, alespoň ty žádané, by měla expozice/výstava návštěvníkovi sama nabídnout. Důležitým nástrojem je rozlišení „interaktivního“ od „aktivního“ charakteru výstavy, jak naznačila současná
americká nezávislá kurátorka Kathleen McLean (1993, kapitola 7). „Interaktivní“ chápe jako zpětnou vazbu mezi návštěvníkem a výstavou, oproti tomu „aktivními“ prvky výstavy rozumí předměty umožňující dotek, které ovšem nejsou založeny na nezbytném očekávání zpětné vazby. Jmenuje pak ještě „participační“ charakter výstavy, který klade důraz na samostatnou činnost návštěvníka a je ze tří uvedených přístupů nejpasivnější v otázce přímé zpětné vazby. Interaktivita je poměrně náročnou složkou prezentace, „aktivita“ však také poskytuje atraktivní možnosti s menším finančním zatížením instituce. A právě aktivita může být efektivně využita v prezentaci exotického etnografického materiálu. Interaktivní i aktivní prostředky takové výstavy mohou být následující: možnost manipulace s předmětem a haptické exponáty (zapojení dalších smyslů, zejména čichu), vyzkoušení si konkrétního procesu (simulace reálná x virtuální na interaktivních obrazovkách, počítači), hraní připravených her (klasických x prostřednictvím informačních technologií), reakce na další aktivační prvky výstavy (například projití labyrintu, posezení v chýši atd.), využití možnosti technologií (poslech, zhlédnutí videa, animace, projekce, práce s fotografií a podobně), vlastní výtvarné a písemné vyjádření, dále je interaktivita podpořena kvízy, dotazníky a hravými průvodci muzeem v podobě brožur a letáčků nebo netradičních prvků a v neposlední řadě při doprovodných akcích. Museo Nacional de Antropología v Madridu nabízí dokonce výjimečného Didaktického průvodce muzeem pro učitele, jenž poskytuje návod na interaktivní a aktivní přístup k expozici (Museo Nacional de Antropología, 2012a). Všechny takovéto prvky jsou návštěvníkem shledány jako zábavné a atraktivní, pokud jsou provedeny efektivně a kvalitně.
Důležitým aspektem interaktivity je tedy vždy efektivnost, aktualizovatelnost a udržovatelnost (Wolf, 2009, s. 33). Přesto, že v české společnosti je interaktivita v muzeu chápána spíše jako opak konzervatismu, nemusí to nutně signalizovat, že s jejím příchodem se rozplyne vážnost a serióznost instituce. Pravda je, že v řadě západoevropských muzeí, a to zejména v technických a přírodovědně zaměřených institucích, přemíra interaktivity mění charakter muzejní expozice v zábavní park. Tyto dvě odlišné formy je podle mého názoru třeba respektovat a dodržovat. V tomto bodě by se dalo obecně konstatovat, že úkolem muzea je prostřednictvím hodnotných sbírek aktivně prezentovat realitu a vědomosti, kdežto cílem vědeckého parku je prostřednictvím aktivní zábavy osvětlit procesy a stavy. V etnografických muzeích, tak jako v muzeích týkajících se „umění“ obecně, není nárok na interaktivitu tak vysoký, nicméně některé prvky, zejména pro odlehčení a lepší internalizaci pre-
zentace, by se zde vyskytnout mohly, nebo dokonce měly (zejména ty aktivní). Přinejmenším právě podpora aktivního přístupu návštěvníka k expozici/výstavě je v dnešní době i v etnografických institucích očekávána.
Musím konstatovat, že s interaktivitou, rozvinutou až do podoby „zábavního parku“, tak jak ji známe ze západních technických a přírodovědných muzeí, jsem se v žádném etnografickém muzeu ještě nesetkala. Většinou instituce preferují participační, maximálně aktivní přístup. Jedním z inspirativních stylů interaktivních prezentací etnografických sbírek je podle mé zkušenosti například workshop, ve kterém mohou návštěvníci manipulovat s kopiemi předmětů, zejména masek. Ten nabízí National Museums Liverpool ve svém etnografickém oddělení exotických sbírek; interaktivita je i zde jako doplňková aktivita, není tedy přímo přítomna na výstavě (2012b). V Britském muzeu je preferován participační postoj, stejně jako ve většině dalších etnografických expozic. Za výjimečný může být označen aktivní přístup již zmíněné výstavy konané v roce 2008 v Náprstkově muzeu, nazvané „Poslové magie. Africké loutky a masky“. Tato výstava disponovala desítkou haptických předmětů, loutkovým divadlem s maňásky, tradičním kruhovým interaktivním divadlem a africkou hrou „mancala“, jež byla s pravidly k dispozici návštěvníkům. V české etnografické expozici se jedná o ojedinělý a úspěšný pokus, jak aktivovat diváka, u konkrétních případů s možností zpětné vazby. Celková expozice byla vyvedena v antropologicko-historické prezentaci, v interiérovém stylu, prostor byl simulací návsi a trhu ve středoafrické vesnici, aktivní nárok na návštěvníka podporovala například vůně koření, audio s nahrávkami domorodých rozhovorů atd.
Jak již bylo zmíněno v souvislosti s konkrétními západoevropskými expozicemi představenými v kapitole Předměty v prostoru: umění, antropologie, narace, interaktivita nebo aktivita se může prolínat celou muzejní prezentací nebo může být uzavřena do oddělené místnosti, stojící stranou expozice/výstavy v samostatném prostoru, nazvaném jako samoobslužná či řízená aktivní zóna. Oba tyto typy jsou pro prezentaci exotických artefaktů podle mého názoru vyhovující.
Digitální média v exotické sbírce
Informační technologie dnes nesporně patří i do etnografické prezentace. Veřejností jsou již v současnosti považovány za samozřejmost a teprve jejich aktuální charakter a úroveň zpracování jsou měřítkem