„Pane Whitefielde…“ Wood se na mě strojeně usměje, vytáhne z kapsy dýmku a pokyne mi. Potom co jsme se s Penelope vrátili od Brookse, nás on a jeho žena pozvali na oběd. Teď si očividně míní užít svoji kuřáckou pauzu, ale mně se s ním nějak nechce zůstávat o samotě. V jeho úsměvu je něco, z čeho mi běhá mráz po zádech – výhružka, co zůstala dopoledne nevyřčená.
Nenápadně se ohlídnu po Penelope, ale ta je zabraná do rozhovoru s Rose. Tak i když nemám náladu na další testosteronovou přetlačovanou, odevzdaně vstanu a následuju ho k hromadě prken, kde se pohodlně opře a nacpe si dýmku. Pevně doufám, že co má na srdci, řekne teď a nechá mě už na pokoji.
Když si zapálí a s požitkem vyfoukne kouř, usměje se skoro přívětivě. „Nevím, jak se Rose podařilo zachránit moje zásoby tabáku. Říkal jsem jí, aby ho prodala nebo vyměnila za něco, co využije, ale stejně jsem rád, že to neudělala. Je to hodná ženská…“
Netuším, co mu odpovědět. Je hodná, toho už jsem si všiml. Jen se mi nechce plkat jen tak do větru. Nemyslím si, že mě sem vytáhl kvůli tomu, že chce chválit svoji ženu. Moje myšlenky se mi nejspíš odrazily v obličeji, protože Wood škubne koutkem rtů a jeho přívětivej výraz zmizí. Už je to zase starej dobrej Wood, kterej si mě měří podezřívavým pohledem. Skvělý, ty mi začínaly chybět!
„O co vám jde, pane Whitefielde?!“ zeptá se konečně přímo na to, co ho očividně pálí, a potáhne z dýmky.
„Proč by mi pořád mělo o něco jít?“ Už mě ta neustálá podezřívavost začíná lízt krkem! Jako kdyby nestačili Matylda a Jeremiáš!
„Je po válce, každýmu o něco jde, každej chce něco urvat. A vy chcete urvat slečnu Aldridgeovou, nemám pravdu?“
„Cože?!“ Já že chci urvat Penelope?! Tak tos posral, chlape! Jo, v jeho vidění světa to dává logiku, ale pravda to není. Jenže má vůbec cenu mu cokoliv vysvětlovat, když si mě od první chvíle zařadil jako zlatokopa?
„Říká někdo, kdo ji chtěl donutit si vzít Andrewse! Myslím, že si nemáme
co říct, pane Woode.“ Chci se otočit a odejít někam za roh, abych se uklidnil, ale dřív než stihnu udělat první krok, postaví se mi do cesty a popadne mě za klopu kabátce.
Jo, tak tohle je sakra nešikovnej vynález. I když sebou škubnu a chci se mu vytrhnout, přitáhne si mě k sobě a zírá mi zblízka do očí. Zareju mu prsty do předloktí, ale on mě nepustí. Jsem v dost nevýhodný pozici, dokonale mi rozhodil rovnováhu, a on to moc dobře ví.
„Nemyslete si, že to nevidím, nejsem žádnej hlupák!“
„A co jako?!“ zasyčím na něj úplně stejně jako on na mě, i když je to to jediný, na co se zmůžu.
„To, jak na vás kouká, a jak zíráte vy na ni! Vím moc dobře, o co se pokoušíte!“
Překvapeně zalapám po dechu. „Já se o nic nepokouším! O nic mi nejde, kdy to sakra pochopíte, Woode? Její pozemky ani peníze mě nezajímaj!“
Wood přimhouří oči a pak se ušklíbne. „Tak mi vysvětlete, proč jste sakra tady! A co jste vlastně zač?“
„Penelope je jedinej člověk, kterej mi zbyl! O rodinu jsem přišel, nejlepšího kámoše mi zabili modrý kabáty! Jediný, co chci, je nějak tady přežít a vrátit se domů!“ vyřvu mu všechno do obličeje. Nelžu, vlastně bych v týhle situaci ani nedokázal lhát.
Ještě chvíli si mě přimhouřenýma očima měří, ale pak mě konečně pustí. Nepřijde mi, že by uvěřil, nebo aspoň ne úplně, ale asi sám usoudil, že jsem v týhle chvíli dostatečně upřímnej. Potáhne z dýmky a vyfoukne kouř stranou. Jenže pak řekne něco, co mě dokonale uzemní.
„Penelope na vás záleží.“
„Ale…“ chci mu oponovat, jenže to nedokážu, protože jsem si toho všiml taky a teď, když to řekl nahlas, už to nedokážu popírat ani sám před sebou.
„Je pro mě jako vlastní dcera. Jestli jí ublížíte, najdu si vás, pane Whitefielde, i kdybyste se schoval na druhý konec světa, a pak umřete, pomalu a bolestivě!“
„Nemám v úmyslu jí ublížit. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit!“
„To pevně doufám.“ Jeho těžká dlaň dopadne na moje rameno. „Protože Bůh ví, že se potřebuje o někoho opřít. Moc dlouho byla na všechno sama.“
Nevím, co mu na to říct. Zabil jsem chlápka, kterej ji chtěl znásilnit, a neváhal bych to udělat znova. Udělám pro ni, co jí na očích uvidím, dokud se neobjeví Fabien první. Vím to jistě, protože mně záleží na ní, a to hodně, protože je to sakra moje pra-pra-prababička. A možná i proto, že je to skvělá holka, která… sakra!
Wood mi ještě chvíli zblízka zírá do očí, jako kdyby se v nich snažil číst. Vydržím jeho pohled, dokud ruku nestáhne. Sleduju, jak se vrací k hromadě dřeva a pohodlně se o ni opře. Potáhne z dýmky a labužnicky vyfoukne kouř. „Opravdu skvělej tabák.“
Nechci poslouchat jeho řeči o tabáku. Jako kdyby nahlodal spokojenost, kterou jsem cejtil, když jsme se vrátili od Brookse.
„Užijte si ho!” odpovím mu ostřeji, než jsem měl v úmyslu, a otočím se k němu zády. Tentokrát mě nezastaví, očividně už nemá proč. Co potřeboval, mi řekl. Jen v zádech cejtím jeho pohled, jako kdyby mi mezi lopatky zarazil hlaveň pušky.
Penelope si sice pořád povídá s Rose, ale já už tady nemůžu vydržet. Kurňa, radši další hodiny v sedle než tady zůstávat. Nemůžu si nevšimnout, jak si mě Rose zkoumavě prohlíží a nesouhlasně se zamračí, když si všimne mojí pocuchaný fazony. Pochopila, odkud vítr vane? Možná, protože když se vrátí Wood, šlehne po něm pohledem. Na ni jsem očividně zapůsobil líp než na něj.
Naštěstí už to netrvá dlouho, Penelope se na rozloučenou obejme s Rose a podá ruku Woodovi. I já se rozloučím, poněkud rozpačitě, když mi Wood znova málem rozdrtí ruku a jeho žena se na mě povzbudivě usměje. Ale když se vyškrábu za Penelope do sedla, cejtím Woodův pohled, tak ostrej, že by mě s klidem mohl vykuchat.
Konečně se kůň dá do pohybu a já se bezděčně chytím Penelope kolem pasu, uf! A za chvíli už je mi Wood a jeho zabijáckej pohled ukradenej, protože mi ho blízkost jejího těla vyžene z hlavy. Ale když dojedeme na hlavní cestu, Penelope koně zastaví a dlouze se ohlídne k městu.