Ať žije přátelství! (Ukázka, strana 99)

zároveň nemusíme myslet na to, jak tančíme. Nevýhoda ovšem je, že používáme stále znovu ty stejné taneční kroky.

Náš imaginární přítel Anders by v práci rád navázal pevnější vztahy se svými kolegy a byl o něco otevřenější a osobnější.

Lehko se ale dostává do své staré role klauna, a protože ho za to jeho okolí oceňuje, je pro něj snadné v ní pokračovat. Jak ale může ze své role vystoupit a ukázat svou niternější stránku? Andersovi bychom poradili, aby zkusil udělat během rozhovoru (nebo těsně před ním) mikropauzu a krátce se zeptal sám sebe: „Když budu mluvit takhle, pomůže mi to dosáhnout mých cílů?“

Proč vůbec otvíráte ústa? Když během přestávky na kávu vyprávíte o filmu, který jste nedávno viděli, děláte to z ohledu na svoje posluchače? Nebo se snažíte získat pozornost a potvrzení? Povídáte, abyste se vyhnuli nepříjemnému tichu? Možná se chcete otevřít, abyste s ostatními mohli navázat hlubší kontakt? Nebo je použít jako jakýsi poznámkový blok, abyste si udělali pořádek ve vlastních myšlenkách?

Někdy máme chuť ostatní prozkoumávat a třeba se s někým pustit do intelektuálního souboje. Takové debaty můžou být úžasně poutavé a přispět k prohloubení vztahů. Ať už je však primární motivace a konkrétní téma rozhovoru jakékoli, doporučujeme vám, abyste si v jeho průběhu krátce uvědomili, co od něj očekáváte. Tím totiž zvýšíte pravděpodobnost, že to, co řeknete, bude v souladu s vaším jádrem. To zase připravuje půdu pro vznik hlubšího kontaktu.

Ve zkratce

Ostatní lidé s vámi můžou být v kontaktu jen do té míry, do jaké dokážete být v kontaktu se svým vlastním jádrem, tedy s tím, co cítíte, potřebujete a chcete tady a teď vy sami. Když

o spojení se svým jádrem přijdeme, naše interakce s jinými

lidmi se budou odehrávat pouze na povrchnějších úrovních. To se může stát například tehdy, když potlačíme ty své části, které se nám zdají nepřijatelné nebo které jsou nám nepříjemné. Pokud si vytvoříme návyk se pravidelně nalaďovat na své vnitřní stavy, například pomocí mikropauzy nebo zpomalení, naučíme se přijímat a vyjadřovat více aspektů sebe samých a zároveň být přítomnější v kontaktu s ostatními.

Do světa přátel

Je dvacet minut po jedné a vy už více než patnáct minut čekáte na přítele Nilse. Popáté zkontrolujete telefon, žádná zpráva od Nilse vám ale nepřišla. Zmocní se vás nepříjemný pocit. Vybavíte si vaše poslední setkání. Měli jste tehdy dojem, že jste řekli něco, co se Nilse očividně dotklo. Napadne vás, že je to možná jeho způsob, jak vás potrestat. „To je celý Nils!“ říkáte si. Čím jste podrážděnější, tím víc ho uvnitř obviňujete. Vaše emoce vás nutí hledat důkazy, které by potvrdily vaše myšlenky, a vybaví se vám několik situací, z nichž by se dalo soudit, že je Nils nezralý a nedůvěryhodný člověk. Rozhodnete se mu zavolat a zeptat se, proč nepřišel. Nils odpoví: „Počkej, sraz byl přece až ve dvě, ne?“

V minulé kapitole jsme se zabývali tím, jak si můžeme v daném okamžiku lépe uvědomovat své vlastní pocity, potřeby a touhy (nebo jak „být v kontaktu se svým jádrem“). Aby však došlo k vnitřnímu propojení, nestačí jen vnímat to, co se odehrává v nás. Tato kapitola se proto zabývá tím, jak můžeme být vnímavější k tomu, co prožívají naši přátelé.

Váš výklad, nebo fakta?

Když někdo udělá něco, co nám vadí, snadno nás napadne, že za to může jeho osobnost. Pokud ovšem stejnou věc uděláme my sami, budeme mít tendenci vysvětlovat to okolnostmi. Jde o známý jev, který se nazývá „základní atribuční chyba“. Ve výše uvedeném příkladu vás také mohlo napadnout, že Nils nedorazil a nedal vědět kvůli nepříznivým okolnostem. Ale pro většinu