„Však já jim ukážu,“ řekl.
Zmateně jsem cítila, že incident musí souviset se spiknutím, jenom jsem nechápala jak. Matka si všimla, že jsem nervózní, ale netušila proč; pohladila mě tedy po ruce, aby mě uklidnila.
Otec se za chvíli vrátil a zasedl opět ke stolu. Sdělil nám, že jednoho z vyhnanců napadli jeho kamarádi, protože je chtěl otrávit.
„Zase!“ vykřikla matka.
„Tady je to běžná věc.“
Když se útočníci na domnělého pachatele vrhli, začal křičet a vojáci, kteří procházeli kolem jeho boudy, ihned zasáhli. Vyhnanci odmítli zajatce vydat, a tak se do sporu zapojili další vojáci. Hádka přerostla v bitku.
„Jak jste rozhodl?“ zeptala jsem se, aniž jsem dala najevo, jak mě tušená odpověď znepokojuje.
„Vojákům jsem nařídil, aby se vrátili do kasáren. Vyhnance nechali, ať si svoje spory vyřídí mezi sebou.“
„Co se svým kamarádem udělají?“
„Nejspíš ho budou soudit. Vyznají se v tom, při řešení vzájemných sporů mají mou plnou důvěru.“
Protáhl se na židli a naznačil tím, že od věci dává ruce pryč.
„A jak se ten podezřelý jmenuje?“
„Prý o sobě prohlašuje, že vás miluje. To už je další. Začínám zjišťovat, jak jste mezi těmi bezectnými muži mimořádně oblíbená.“
„To přeháníte, tatínku. Jedná se jen o jednoho. Je to nešťastný člověk a já za jeho pomatení nemůžu. Jmenuje se…“
„Ano, ano, je to Stěpanov. Něco mi napovídá, že vaši drazí vyhnanci vás jej brzy zbaví.“
Beze slova jsem vstala. Odkrvila se mi hlava, málem jsem omdlela. Co ten neschopný Stěpanov udělal?
Spiknutí nebylo odhaleno, přitom ho vyhnanci chtějí zabít… Moc mluvil a o tom, co má za lubem, někomu řekl? Šla jsem si do pokoje pro plášť a kožešinové boty. Cestou kolem zrcadla jsem si všimla, že jsem bledá jako stěna. Za deset minut jsem slyšela, jak s cinkotem rolniček odjíždí gubernátorův kočár. Věděla jsem, že měl v plánu zajet na obhlídku přístavu. Jen co zmizel, vyšla jsem ven a rozběhla se k chatrčím vyhnanců.
VI
Vládl tam zmatek. Vyhnanci proudili ven a zase dovnitř, tvářili se nepřístupně. V nejstarších chatrčích se živě diskutovalo v hloučcích. Jakmile mě spiklenci zahlédli, zmlkli.
Sháněla jsem se po Augustovi. Potkali jsme se náhodou, zrovna se skloněnou hlavou přecházel od jednoho debatního kroužku k jinému. Když mě uviděl, zatvářil se nepříjemně, ale hned se ovládl a přinutil se promluvit milým tónem.
„Afanasie! To mám radost, že vás vidím… hledáte mě?“
Chytila jsem ho za zkrabatělé rukávy tlustého pláště. Nestihla jsem si obléct rukavice, a tak mi mrzly ruce.
„Potřebuju s vámi mluvit o samotě.“
Zdálo se, že nechápe, co po něm tak naléhavě chci, snad si myslel, že nějaké něžné důvěrnosti.
„Musím teď řešit spoustu neodkladných věcí…“
„Já taky. Musím s vámi okamžitě mluvit.“
August se rozmrzele rozhlédl kolem sebe a rázným krokem zamířil k chatrči, která stála trochu stranou.
Vešli jsme dovnitř. Nikdo v ní nebydlel, nejspíš sloužila jako skladiště. Uvnitř se skoro až do stropu vršily balíky
kožešin. Vycházel z nich nakyslý pach špatně vyčiněných kůží. Především však tlumily zvuky. August zavřel dveře, zamykaly se zevnitř závorou z neohoblovaného dřeva. Zapálil dvě svíčky, které stály na sudu.
„Kde je Stěpanov?“ zeptala jsem se.
„Stěpanov? Proč vás ten bídák zajímá?“
„Odpovězte mi.“
„Kousek odsud. Je v bezpečí, hlídají ho naši muži.“
„Žije?“
„Není mu nejlíp, podle toho, co mi řekli, ale ano, žije. Proč?“
„Co vlastně udělal?“
August se na mě přísně zadíval. Bylo na něm vidět, že by moc rád věděl, proč se zajímám o člověka, který se nikdy netajil náruživým zájmem o mě.
„Řekněte mi to, zapřísahám vás. Já vám pak všechno vysvětlím.“
„Chtěl nás otrávit, přistihli jsme ho, když si u sebe doma připravoval byliny.“
Podívala jsem se Augustovi přímo do očí. Neuhnul pohledem, ale mrknul.
„To není pravda,“ řekla jsem. „Chtěl vyzradit vaše spiknutí a vy jste mu v tom zabránili.“
„Naše spiknutí?“
„Neztrácejme čas, příteli. Vím všechno. O útěku, který připravujete, o osmdesáti spiklencích i o lodi, které se chcete zmocnit a odplout na ní z Kamčatky.“
August zůstal jako opařený. Nevěděla jsem, co vyčíst z jeho tváře: svářily se v ní strach, údiv, rozhořčení a také, aspoň jsem v to doufala, láska.
„Jediné, co chci vědět je, co udělal Stěpanov.“
August chvilku váhal, pak přidušeným hlasem řekl:
„Vyžádal si přijetí u gubernátora, aby mu všechno řekl. Včera odpoledne. Stráže ho ale nepustily dál.“