Tak se rozhodl, že Pašu naučí chodit na potřebu po lidském způsobu, za což se stal terčem útoků ochránců zvířat. Ti mu zvíře ukradli a odvedli ho ke kočovným prodavačům kožešin v naději, že u nich němá tvář najde více pochopení.
Kotkovi se ulevilo, protože ho každý den nad ránem budila představa, že pes se v noci utrhne, uteče a nadělá všude, kde se mu zachce, a on, soudní zřízenec, bude vinou čtyřnohého živočicha v očích úřadů provinilcem.
Tohle nebezpečí teď bylo zažehnáno a na dobrotu obrácený muž pokládal za velké štěstí, že může pracovat právě v soudní budově. Tato svatyně veřejného pořádku mu byla nade vše drahá.
Miloval spravedlnost natolik, že si brával úřední spisy domů a četl si je před spaním. Na rozdíl od milostných románů mu řeč paragrafů uklidňovala nervy. Brzy byl ale vyveden z omylu. Chudák Kotek nevěřil svým očím, když shledal, o co všechno se lidi soudí a jak důmyslná mohou rozhodnutí okresní stolice být. Jistý majitel, který měl kolem domku malinkatou zahrádku, zažaloval město za to, že mu ze stromu na obecním pozemku padá za plot listí. Požadoval, aby radnice zajistila na své náklady úklid, neboť každoroční opadávání mu způsobuje újmu a mělo by být kvalifikováno jako nedovolený vstup na soukromý pozemek nebo jako rušení nočního klidu, protože listy se mnohdy snášejí k zemi i po půlnoci, kdy slušní lidé spí. Jiný majitel domu si zase stěžoval na to, že se poblíž jeho
nemovitosti nachází fotbalové hřiště a pískání rozhod
čího se nese vzduchem tak silně, že mu málem způsobuje
infarkt. Laik by řekl, že podobné žaloby nemohou mít v paragrafech zastání a že soud se žalobcům přinejlepším vysměje. Kotek se nestačil divit, když četl rozsudky, které radnici ukládaly, aby zajistila pravidelné shrabávání obecních listů na privátním pozemku, a rozhodčímu zakazovaly, aby používal píšťalku jinde než ve vlastní zvukotěsně uzavřené nemovitosti, kde nemůže nikoho rušit.
„To aby se rovnou pokácely všechny stromy, a když bude chtít někdo hrát fotbal, tak jedině bez pravidel a jakékoliv spravedlnosti,“ domýšlel Kotek důsledky soudních rozhodnutí. A protože to byl občan uvědomělý a soudní moci dbalý, věděl, co je to precedent. Rozhodnutí soudu v jedné kauze je směrodatné pro kauzy jiné, ale svou podstatou podobné. Kotek jako řádný a informovaný občan si vzal logiku paragrafů k srdci a aplikoval ji všude tam, kde by mohla být použita stejná optika. „Člověk se musí vystříhat jakéhokoliv jednání, které by mohlo někoho obtěžovat nebo mu způsobovat škodu,“ umínil si. Nedávno zakázal vycházet z bytu svému psovi. Teď tak učinil sám se sebou a se svojí chotí. Víckrát už nesešli po schodech, protože klapání podpatků by mohlo budit sousedy. Nikdy se Kotek neodvážil na ulici, neboť jeho silueta by mohla vylekat toho, kdo se právě podívá z okna a kdo by jej mohl v šeru považovat za zloděje. Nehledě na to, že by mohl botou rozdrtit žížalu, která odlezla z kabinetu biologie, a šlápnutí na ni by způsobilo újmu na majetku školy, a tudíž by zavdalo příčinu k soudnímu řízení. Kotek ale došel ve svých myšlenkách ještě dál a nakonec přestal cokoliv konzumovat, protože si dobře uvědomoval
nebezpečí, které by mohly způsobit exkrementy v pří
padě, kdyby trpěl přenosnou nemocí. Následkem vykonání potřeby by mohlo dojít k infikování odpadního systému, a tedy ke genocidě na obyvatelstvu a to si on, slušný muž, rozhodně nemohl vzít na svědomí.
„Ještě že máme tak moudré soudy,“ špitl, než zemřel vysílením. „Jinak by se docela dobře mohlo stát, že bych z tohoto světa odcházel zatížen příšernou vinou.“
Lidstvo dosud nevynalezlo nic pokroucenějšího, než je paragraf.