vědění ještě předtím, než k němu urazili půl cesty“; jsou příliš vepředu, příliš brzy zralí, praeproperi, nadmíru kvapní a uspěchaní, cito prudentes, cito pii, cito mariti, cito patres, cito sacerdotes, cito omnis o cii capaces et curiosi, v mžiku oka moudří, zbožní, ženatí, otcové, kněží, schopni zastávat všechny úřady, po nichž touží, škodí jim však, že mají příliš dobré mínění o sobě, o své ceně, odvaze, obratnosti a dovednosti, o své soudnosti, výmluvnosti, o svých dobrých stránkách; všechny jejich husy jsou labutě, což zjevně dokazuje, že nejsou lepší než blázni. V dřívějších dobách žilo jen sedm mudrců, dnes by se nenapočítalo ani tolik blbů. Thalés daroval zlatou trojnožku, kterou našel nějaký rybář a o níž orákulum přikázalo, aby jí byl obdarován „ten nejmoudřejší“, Biantovi, Bias ji dal Solónovi atd. Kdyby se taková věc našla dnes, všichni bychom se o ni prali jako ony tři bohyně o zlaté jablko, protože my jsme tak moudří: máme ženy v politice, děti, které se věnují metafyzice; každý pošetilec dokáže kvadraturu kruhu, sestrojí perpetuum mobile, najde kámen mudrců, vykládá Apokalypsu, vytváří nové teorie, nový systém světa, novou logiku, novou lozo i. Nostra utique regio, říká Petronius, „naše zem je plná zbožněných duchů, božských duší, že spíše mezi námi najdeš boha než člověka“, tak dobře smýšlíme sami o sobě; a to právě je dostatečným svědectvím velkého bláznovství.
Můj druhý argument se opírá o podobné místo v Písmu; už o něm byla řeč, ale je třeba opakovat je (když Platón dovolí, učiním tak, protože dˆj tÕ kalÕn ·hq n oÙd n bl£ptei, neuškodí, řekne-li se dobrá věc dvakrát). „Pošetilci pro svou cestu nevěrnosti.“ (Ž 107,17). Z toho Musculus vyvozuje, že všichni viníci jsou nutně blázni. Tak čteme (Ř 2): „Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo,“ avšak zlo působí všichni. A Izajáš (65,14): „Hle, moji služebníci budou plesat s pohodou v srdci, vy však pro bolest srdce budete křičet a pro trýzeň ducha kvílet.“ To pak potvrzuje obecná shoda všech lozofů. „Nepoctivost,“ říká Cardanus, „není nic jiného
Robert Burton: Anatomie melancholie
než bláznovství a šílenství.“ Probus quis nobiscum vivit? Ukaž mi poctivého člověka? Nemo malus qui non stultus, není zločince, který by nebyl bloud, jak říká obdobně i jeden aforismus Quintilianův. Není-li nikdo poctivý, nikdo moudrý, pak jsou všichni blázni. Právem mohou být všichni takto nazýváni: vždyť za koho jiného máme pokládat toho, qui iter adornat in occidentem, quum properaret in orientem, kdo po celý život chodí pozpátku a jde na západ, když má jít na východ? Anebo snad máme považovat za moudrého (praví Musculus) toho, „kdo dává přednost okamžitým radostem před věčností, kdo utrácí statky svého pána v jeho nepřítomnosti, ačkoli ví, že za to bude ztrestán?“ Nequicquam sapit qui sibi non sapit, prázdná je moudrost toho, kdo sám nedokáže moudře žít. Kdo by řekl, že je moudrý ten nemocný člověk, jenž jí a pije tak, že ničí soulad svého těla? Můžete nazývat moudrým a rozumným toho, kdo by si chtěl zachovat zdraví, a přitom nechce učinit nic pro to, aby si je zajistil a uchoval? Theodórétos, jenž se opírá o platonika Plótína, tvrdí, že je směšné, když člověk žije podle svých vlastních zákonů, jedná tak, že svými skutky uráží Boha, a přesto doufá, že ho Bůh spasí, když zanedbává své vlastní blaho, zavrhuje všechny prostředky jeho uchování, a přitom si myslí, že někdo jiný jej zachrání. Kdo by o takových lidech mohl říci, že jsou moudří?
Třetí argument navazuje na předchozí. Všichni lidé se nechávají unášet vášněmi, nespokojeností, chtíčem, rozkoší, obvykle si oškliví ony ctnosti, které by měli milovat, a milují ty neřesti, jež by měli nenávidět. Proto jsou víc než melancholiky; jsou to naprostí šílenci, divoká zvěř a docela jim chybí rozum, jak říká Chrýsostomos; anebo jsou mrtví a zaživa pohřbení, jak je přesvědčen Žid Filón o všech těch, kdo se nechávají
strhnout vášněmi anebo trpí nějakou chorobou ducha. „Kde je strach a smutek,“ důrazně připomíná Lactantius, „tam nemůže přebývat moudrost.“
Qui cupiet, metuet quoque porro, Qui metuens vivit, liber mihi non erit unquam.
Neb kdo je chtivý, ten bojí se, kdo pak ve strachu žije, ten v očích mých svoboden nebude nikdy. (Horatius, Epistulae,* I, 16, v. 65–66)
Seneca stejně jako ostatní stoikové míní, že moudrost nelze hledat tam, kde je sebemenší nepokoj. „Může být něco ještě směšnějšího,“ říká Lactantius, „než když slyšíme, jak Xerxés bičoval Hellespont, hrozil hoře Athos a podobně?“ Máme-li mluvit ad rem: kdo je prost vášně? Mortalis nemo est quem non a ingat dolor, morbusve, jak Tullius vykládá na základě jedné staré básně, není smrtelníka, jenž by se mohl vyhnout bolesti a nemoci, a nemoc je neodlučným společníkem melancholie. Chrýsostomos jde ještě dál, když tvrdí, že lidé jsou víc než blázni, že to jsou zvířata, tupá a bez rozumu. „Jak mám vědět,“ táže se totiž, „že jsi člověk, když kopáš jako osel, jako kůň se se ržáním ženeš za ženou, valíš se v prostopášnostech jako býk, koušeš jako škorpion, třeštíš jako medvěd, loupíš jako vlk, jsi prohnaný jako liška a nestydatý jako pes? Mám říci, že jsi člověk, když se vším podobáš zvířeti? Jak mám vědět, že jsi člověk? Podle podoby?
Nic mne neděsí více než zvíře, které se tolik podobá člověku.“
Seneca nazývá Epikúrovo tvrzení o tom, že blázen začíná život stále znovu, magni cam vocem, velkolepým slovem a pokládá za odpornou lehkomyslnost, když člověk den co den pokládá nové základy svého života, jenže kdo si počíná jinak? Jeden cestuje, jiný staví; ten se vrhá jedním směrem, onen druhým a starci se honí stejně jako všichni ostatní; O dementem senectutem, pošetilá starobo!, jak naříká Tullius. Mladí, staří i ti, kdo jsou uprostřed, jsou bez výjimky hlupáci zbavení soudnosti.
Aeneas Sylvius spolu s mnoha jinými stanoví tři zvláštní způsoby, jejichž pomocí lze objevit blázna. Blázen je ten, kdo hledá, co nemůže nalézt; blázen je ten, kdo si způsobí více škody