nebo maže na obličej. A názvy jako Placentubex nebo Hormocenta na krémech se ani nesnaží o to, aby zůstalo utajeno, čím ženy bojují proti vráskám.
Dále se v domě nacházela velká slunná místnost, kde se budou pořádat kurzy, také kancelář a útulný prostor vhodný k popíjení kávy včetně malé knihovničky s knihami o porodu a mateřství. V každém koutku téhle budovy se budou ženy cítit tak dobře, jako se cítí miminka v teplé plodové vodě uvnitř v děloze. Ale nejkrásnější, ze všeho nejkrásnější byl nápis nade dveřmi. Mosaznými písmeny tam stálo: Dům dobré naděje – ordinace porodních asistentek a porodní dům.
Ano, byl to ten nejlepší název, jaký tenhle dům mohl dostat. Vždyť naděje drží celý svět při životě, naděje, že svět bude pro každé dítě, které se narodí, vždy o trošku lepší, že každému se dostane toho nejlepší startu do života, že žádné jejich snahy nepřijdou vniveč. Naděje překoná veškerou bídu skutečnosti ještě lépe než láska. Susanne už se nesnažila zadržet slzy. Jak často ve svém životě doufala nebo se bála – tehdy, když cítila, že se v jejím těle odehrává něco zvláštního – a na jedné straně doufala, že nebude matkou, později naopak netoužila po ničem jiném víc než to dítě spatřit. Naděje, že bude smět pracovat jinak, než tomu bylo doposud, naděje, že se její staré rány konečně zahojí.
A najednou tu starou pasivitu nechala daleko za sebou.
Udělala všechno pro to, aby tenhle dům získala, kontaktovala sociální úřad, komunikovala s Juliinou školou.
Z naděje se stávala skutečnost.
„Myslím, že s tím dojímáním bychom měly skončit. Jinak se tady rozpláče i Ella,“ vytrhla ji Carola z melancholického rozpoložení.
„A kromě toho přišla pošta!“ zaťukala na schránku, na které na malé cedulce stálo Dům dobré naděje – ordinace porodních asistentek a porodní dům.
Skutečně ze schránky vyčuhovalo několik prospektů. Susanne vytáhla svazek klíčů a chvíli jí trvalo, než našla klíček od schránky.
Reklama, několik oficiálních dopisů, i ze zdravotnického odboru. Noviny. A také tlustá obálka, na níž stálo Pro Susanne Winterovou. Někdo ji sem musel vhodit osobně, nebyla ofrankovaná.
Ella a Carola zvědavě nakukovaly, zatímco Susanne obálku otevírala. Neměla tušení, od koho by dopis mohl být. Uvnitř se skrývala kniha. Název na tmavě modré plátěné vazbě nenašla, a tak knihu otevřela. Mohl ji poslat jedině Antonius Schmidtbauer, ale prázdný poznámkový sešit?
Listovala v něm dopředu i dozadu, a teprve když v něm listovala podruhé, nalezla věnování. Obě její kolegyně se usmály, jako by to překvapení snad měly na svědomí, a ustoupily o krok dozadu, aby se také nezačetly.
Milá Susanne, ptala jste se mě na knihu, která Vám přinese štěstí. Domnívám se, že štěstí se nachází ve Vás a jen tam ho můžete najít. Ale velice by mě potěšilo, pokud byste ho v této knize zachytila a vytvořila tak svou osobní knihu štěstí. Přeji Vám všechno štěstí světa a všechno nejlepší u příležitosti otevření Vašeho porodního domu.
Váš AntoniusSusanne se posadila na schody, jako by jí stabilitu mohl dodat jen tenhle dům. Vynechal příjmení. Váš Antonius. Nevzpomínala si, že by kdy dostala dárek, z něhož by se tolik radovala. A přesto pociťovala i strach.
„Od knihkupce, co?“ zeptala se Carola, která už byla dávno v obraze.
Susanne přikývla.
„Myslím, že se mu hodně líbíš,“ řekla Ella.
To si Susanne taky myslela. A přesně to jí taky nahánělo strach, jakkoli obrovskou radost pociťovala.
Pročítala to věnování stále dokola, hladila prsty inkoust, přemýšlela, co mu má odpovědět. Teď však kniha ležela u ní doma na nočním stolku. Susanne se chtěla soustředit na první informační večer v porodním domě. Přišlo nejméně třicet lidí, dvanáct žen bylo očividně těhotných, některé měly s sebou partnera, ale bylo tam i několik samotných mužů. Jeden se představil jako soused, který se chtěl prostě přijít podívat, jiný měl na krku pověšenou kameru – byl to redaktor z místních novin. Objevila se tam také starší žena. Představila se jako jedna z nejstarších porodních asistentek v Kolíně a uvedla, že je jedna z mála, kdo ještě dohlíží na domácí porody, pokud jí to tedy zdraví dovolí.
Nakonec si vypůjčili židle z kavárny na rohu, protože se už dvacet minut před začátkem ukázalo, že jim vlastní nestačí. Na většině kurzů budou účastnice sedět na matracích, o to už bylo postaráno.
Když se Susanne ještě jednou zhluboka nadechla, přispěchala další těhotná žena. Vesele a nenuceně se usmívala a působila bezstarostným dojmem, zvláště v porovnání s ostatními těhotnými ženami v místnosti, které se tvářily velmi vážně, jako by snad už jako děti slyšely o tom, že porodu je třeba se bát.
„Ach, promiňte, trochu jsem bloudila.“ I navzdory bříšku se pohybovala čiperně. Posadila se na sklapovací židli, kterou jí Carola připravila po straně.
„To nevadí, ani my to ještě nemáme zaběhnuté,“ pozdravila ji Susanne a poté je všechny tři představila. Hlahol se ztišil a mezi nastávajícími rodiči se rozhostilo téměř posvátné ticho.