rychle naznačila gestem telefonní hovor. Úplně viděla, jak se Tomovi v mozku otáčejí kolečka.
„Když půjdete tam nahoru,“ pronesl pomalu, „budu muset… zatelefonovat…,“ Mari povzbudivě přikývla, „… svému tátovi.“
Mari si připlácla ruce na obličej. Griff se usmál a udělal krok dopředu.
„Je to policista.“
Griff se zarazil a Mari se začala usmívat.
„Tohle je záležitost bezpečnosti a zdraví, pane,“ pokračoval Tom už o něco sebejistěji. „Můj otec nedovolí, aby se lidé vystavovali nebezpečí. A kromě toho mám dojem, že byste se neměl pohybovat takhle blízko u Mari, nemám pravdu, pane?“
Griff přimhouřil oči. Myslel si, že Tom blafuje?
„V tom případě zavolej tatínkovi, pane pomocný plavčíku,“ prohlásil. „Máš v těch svých roztomilých
červených trenýrkách telefon?“
„Stanoviště plavčíků je vybaveno pevnou linkou.
Napojenou přímo na záchranné složky,“ odvětil Tom. „Pro případy… nouze.“
Někde v dálce se ozvala siréna.
„Možná už ho stihl zavolat některý z mých kolegů,“ dodal duchaplně Tom. „Bezpečnost především, že?“
Mari nemohla ani uvěřit svému štěstí. Griff na okamžik zaváhal a potom se znovu falešně usmál.
„Ale jistě, mladý muži. Velice rozumná rada. Měli bychom se od té zavalené jeskyně držet dál.“ Nato zavrtal pohled do Mari. „I od téhle… holky.“
Mari si dala záležet, aby jeho pohled vydržela, i když cítila, jak se jí podlamují nohy.
„Jdeme, Petro,“ prohlásil Griff. „Začneme někde jinde.“
A s těmi slovy odešli po pláži na opačnou stranu.
Mari i Dylan si přímo explozivně oddechli.
„Vážně je tvůj táta policajt?“ zeptala se Mari Toma.
„Tak nějak,“ přikývl. „Dělá spíš do dopravy.
Tedy, do parkování, abych byl úplně přesný.“
„Je dopravní strážník?“ zeptal se Dylan.
„Strážce pořádku na parkovišti,“ upřesnil Tom.
„No, každopádně děkujeme,“ řekla Mari. „To bylo od tebe duchaplné.“
Tom se nadmul pýchou. „Jen dělám svou práci,“ prohlásil, než ukázal zpátky na pláž. „Budu tamhle na stanici, kdybyste mě potřebovali.“
„Rozsvítíme Batsignál,“ přikývl Dylan.
Mari ho šťouchla do paže.
„Ty jsi v té jeskyni nebyla, že ne, Mari?“ ujišťoval se Tom.
Chvilku se na něj mlčky dívala a přemýšlela, jestli mu má povědět pravdu. „Jasně že ne,“ odpověděla nakonec. „Nechceme, aby se někomu něco stalo.“
Tom přikývl a vydal se po pláži zpátky ke stanovišti plavčíků. Žabky na nohou mu pleskaly o kamení.
Nato se Mari s Dylanem otočili na Fionu a řekli oba naráz: „Jak dlouho to víš?“