„Řekla jste mi, že tu noc, kdy se Charlie ztratil, jste ho uložila a pak jste si šla ven před stan zakouřit. A v tu chvíli jste nahoře u Ďáblových kamenů uslyšela Declanův hlas. V kolik hodin to bylo?“
Jean si povzdechla.
„Charlieho jsem dala spát, když se setmělo. Vzpomínám si, že už měl být dávno v posteli.“
„Bylo léto, takže se setmělo nejdřív v půl desáté.“
„Dobře, tak v tu dobu. Byla tma.“
„Jak dlouho jste zůstala s Declanem nahoře u skály?“
„Asi deset minut.“
„A když Declan odešel, vrátila jste se do stanu a zjistila jste, že tam Charlie není?“
„Ne, tak jsem to neřekla. Když jsem se vrátila, z našeho stanu vylézala Becky a říkala, že Charlie zmizel.“
„Takže to bylo krátce před desátou?“
Jean zaváhala.
„Myslím, že ano. Bylo to už dávno.“
„Joel zavolal policii až ve čtyři ráno. To je o šest hodin později. Co jste všichni během těch šesti hodin dělali?“
„Co asi myslíte, že jsme dělali? Že jsme se ohromně bavili? Všichni jsme hledali!“
Kate se opřela a udržovala s Jean oční kontakt. „Adrian Merton, policista, který přijel na Ďáblovu cestu jako první, uvedl, že jste se s Becky rvaly na zemi.“
Jean přikývla.
„Becky mě obviňovala. Když jsme nemohli najít Charlieho, vyhrotilo se to.“
„Praly jste se často?“
„Ne.“
„Proč jste nezavolali policii dřív? Čekat šest hodin se mi zdá jako dlouhá doba, když jste věděli, že se Charlie ztratil.“
„Nemám policii v lásce. Nikdo z nás.“ Jean upřela na Kate chladný pohled. „Vy a já patříme do různých světů. V tom mém jsou policajti zlí parchanti. Poslední, kterým člověk zavolá.“
„I když se ztratí dítě?“
„Mysleli jsme si, že se někam zatoulal! Už to udělal předtím, v nákupním centru Magnolia v Exmouthu... A jednou v parku, když jsme měli piknik. Hledali jsme všude!“ trvala na svém. „Nedokážete si představit, jaké to bylo, hledat celé hodiny a doufat, že bude někde poblíž. Když se Joel konečně rozhodl zavolat policii, znamenalo to, že si musíme přiznat, že je Charlie pryč. A policie nás odsoudila. Odsoudili mě, když se dozvěděli o mojí a Declanově minulosti.“ Rozhostilo se rozpačité ticho. Jean zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. Kate věděla, že ani to, co řekne dál, Jean nepřijme dobře.
„Declana Connolyho přistihla policie několik týdnů před Charlieho zmizením v hospodě s nezletilou dívkou.“
„To je otázka? Protože když se Declan ten večer objevil, poslala jsem ho pryč. Už jsem s ním nechtěla nic mít. To jsem taky řekla policii.“
„Ale váš vztah trval dlouho?“
„Myslíte si, že to udělal Declan? Že unesl Charlieho?“
„Byl tam v době, kdy se Charlie ztratil.“
Jean netrpělivě zavrtěla hlavou.
„Policie ho vyslýchala. Druhý den ráno našli jeho auto v příkopu. Tak příšerně se opil, že nebyl ničeho schopný. A Charlieho by neunesl. O Declanovi můžete říct spoustu hrozných věcí, ale určitě není…“
„Vrah dětí?“ dokončila za ni Kate. Věděla, že když mluví tak přímočaře, tlačí na pilu.
Jean sklopila pohled k zemi a dlouho mlčela.
„O Declanovi můžete říct spoustu hrozných věcí, ale určitě není vrah dětí. Je to feťák, troska. Můj život s Declanem znamenal, že jsem pro Becky nebyla ta nejlepší matka.“ Hlas se jí třásl stejně jako spodní ret. „Udělala jsem hromadu věcí, na který nejsem pyšná. V minulosti jsem měla problémy s drogama a taky s alkoholem. Declan patřil dlouho do mého života, ale než se narodil Charlie, zbavila jsem se ho. A byla jsem čtyři roky čistá. Přísahám na Charlieho život, že je to pravda. Nechala jsem Charlieho ve stanu, protože jsem chtěla, aby Declan odešel a nechal nás na pokoji. Chránila jsem ho.“
Kate přikývla.
„Víte, kde teď Declan žije?“
„Jo. Můžu vám dát jeho adresu. Ale nejsme v kontaktu.“ Jean se podívala na Kate. „Lidi jako vy nemají ani ponětí, jaký to je, když se člověk snaží změnit a po tolika chybách zůstat střízlivý.“
„Já to vím. Léčím se ze závislosti na alkoholu. Přišla jsem o opatrovnictví syna Jakea, když mu bylo šest.“ Jean zaváhala. Kate viděla, že ji to zjištění na okamžik vykolejilo.
„Jak jste ho získala zpátky?“
„Nezískala. Moje matka ho měla v péči do jeho šestnácti let a pak si Jake mohl svobodně vybrat.“