jejichž léčení má společnost ze všeobecného zdravotního pojištění peníze. A vše mimo to si musí pacient platit, ať je to ministerský předseda, či poslední… A to buď přímo, nebo formou připojištění.
Jak ukázal prof. Cyril Höschl ve svých přednáškách, šikovně položenou otázkou a postavenou studií spolu se statistickými kouzly, dokážete prokázat cokoliv. A při šikovné reklamě vytvoříte tlak veřejnosti, aby ten který produkt byl hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Navíc dodatečné hodnocení více studií (tzv. metaanalýza), pojednávajících o řešení stejného problému, je zatíženo velkým počtem chyb. Z poslední doby při řešení problémů s epidemií covidu-19 máme řadu příkladů, jak se na základě mediální masáže vyhazovaly obrovské sumy peněz.
Takže co je to spravedlnost v poskytování zdravotní péče? Je spravedlivé, že lidé, kteří se neřídili doporučeními lékařů a např. kouřili, přejídali se atd., mají pak léčení, které stojí velké peníze, hrazené z všeobecného zdravotního pojištění?
Na druhé straně u nás neexistuje možnost zdravotního připojištění s argumentem, že je to diskriminace chudších obyvatel. S tímto argumentem naprosto nesouhlasím. Podle mne je to diskriminace lidí, u kterých je péče o své zdraví na předním místě životních hodnot. Je jasné, že výsledek běžné, dobře provedené operace bude stejný, ať jej dělá pan přednosta, či jiný zkušený operatér (jiní ty operace ostatně nedělají), či zda pacient leží na jednolůžkovém či vícelůžkovém pokoji. Ale proč bráníme lidem, kteří šetří na jiných životních požitcích a chtějí mít jistotu a komfort při řešení závažných zdravotních problémů a chtějí si pro tyto případy platit zdravotní připojištění?
Zajímavá je také otázka tzv. VIP pacientů. Já říkám, a není to klišé, že každý pacient je VIP. Přeci každému nemocnému dělám operaci nejlépe, jak je to možné. Tudíž pokud bych ji chtěl ještě nějak „vylepšit“, může to být jedině hůře.
A proto závěrem: Otázka spravedlnosti v medicíně je složitý problém, který má několik rovin. Je to nejen vztah lékař–nemocný, ale i spravedlnost dostupnosti léčby. Myslím, že se těmito problémy bude zabývat demokratická společnost trvale.
Literatura a zdroje:
1. Wikipedie [online] https://cs.wikipedia.org.
2. Příhoda, Petr. Etika: Čtvero základních principů lékařské etiky [online]. [cit. 2011-12-23] http:// www.lf2.cuni.cz/ustav-lekarske-etiky-a-humanitnich-zakladu-mediciny-2-lf-uk/etika.
3. Kytlerová, Ivana. Spravedlnost ve vztazích mezi lékařem a pacientem (diplomová práce). [online] https://theses.cz/id/l0axgu/DP__PDF_-_Kytlerova.pdf.
Spravedlnost v medicíně 98
Spravedlnost v laboratorní medicíně
Libor Staněk
Je velice náročné popsat, co je vlastně spravedlnost v laboratorní medicíně, co naplňuje podstatu spravedlnosti v tomto oboru a jak ji uchopit a hlavně z jakého pohledu. Co myslím tím z jakého pohledu? Znamená to, kdo se na danou problematiku dívá, vždy svýma očima, svým úhlem pohledu, svojí vnitřní pochybou, pocitem. V následujícím textu se podívám na problém z hlediska právního, z pohledu laboratorního pracovníka i pohledu, a ten se domnívám je nejdůležitější, samotného nemocného, jinými slovy osoby, které se to skutečně dotýká, v jejímž životě výklad kategorie spravedlnosti ovlivní a mnohdy změní sled událostí a jejich vývoj.
Co je spravedlnost a jak se na ni dívat
Spravedlnost bez moci je bezbranná, moc bez spravedlnosti je tyranie. Blaise Pascal
Co je vlastně spravedlnost? Tuto otázku jsem si položil při psaní této kapitoly. A co si představit pod pojmem spravedlnost v lidském životě, v bytí, v právu… v medicíně? Pokud sáhneme po definici, tak ta nám řekne, že spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména pro právo. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také „dobro pro druhé“, což vystihuje spravedlnost v pojetí medicíny poněkud smysluplněji. Právní rozměr má samozřejmě nezastupitelné místo v pracovněprávním vztahu, veškerém konání na úrovni lékařů, zdravotníků, laboratorních pracovníků, ale z lidského hlediska a také z pohledu „nemocného“ pacienta nabývá úplně jiný rozměr. Pro člověka, který stojí na straně pomáhajícího, má tento rozměr formu snahy o co nejpečlivější a nejpřínosnější prospěch pro pacienta, jinými slovy o spravedlivé konání v jeho prospěch a pro maximální uspokojení jeho potřeb. Z pohledu nemocného je tento rozměr zcela jiný, jde o vnitřní boj, kdy vlastní nemoc vnímáme jako něco, co spravedlivé není. Zde může do hry vstoupit třetí rozměr, jímž je lékařská etika, postihující převážně vztah mezi lékařem a pacientem, který
Spravedlnost v medicíně 99 12
je pevnější a zavazující i díky aspektu, že již neumíráme na parazitická a infekční onemocnění, ale na onemocnění převážně degenerativní, ať nádorová, či kardiovaskulární, a s tím související fakt, že došlo k prodloužení života, ale i prodloužení umírání. Tento stav klade velkou zodpovědnost na pomáhající profese, neboť umírání je z mnoha pohledů nespravedlivý důsledek nemoci a mnohdy je možné tento stav ovlivnit ve prospěch pacienta, tj. snížit maximálně jeho utrpení.
Zkušenost nás vede ke konstatování, že bez spravedlnosti je lidské soužití nemyslitelné. Vycházejme však z faktu, že zkušenost není konstantní záležitostí a v čase se mění, jak nám medicína ukazuje dnes a denně. S tímto faktem pak souvisí i proměna chápání samotné spravedlnosti, a to nejen v medicíně. Evokuje nám to myšlenku, zda má smysl o spravedlnosti v medicíně vůbec uvažovat – samozřejmě ne v kontextu právním, ale lidském. Přesto se ukazuje, že bez jakéhokoli pojetí spravedlnosti dochází ke ztrátě smyslu proč generovat jakoukoliv formu pomáhající profese, to znamená, že bez spravedlnosti nelze medicínu dělat.
Jak se k tomu postavit
Vždy je komplikované cokoliv posuzovat, vyjadřovat se k dané problematice a v medicíně to platí o to více. Já osobně zastávám názor, že osobní prožitky mohou člověka ovlivnit mnohem více než sebehlubší všeobecné poznatky nabyté učením, a proto vždy trvá velice dlouho, než jsme schopni se vyjádřit či daný problém posuzovat. V medicíně, a to i té laboratorní, se jedná o prožitky a zážitky často z hraniční oblasti mezi zdravím a nemocí, životem a smrtí. Profesorka Elisabeth Kübler-Rossová jako první popsala ve své knize O smrti a umírání, kdy vycházela z vyprávění smrtelně nemocných pacientů, pět fází, které následují poté, co se člověk dozví, že je nevyléčitelně nemocný. V této části musím upozornit, že těžké rozhodnutí sdělit tuto informaci pacientovi je na bedrech klinického lékaře, nicméně on jej ve většině případů udělá na základě laboratorních nálezů, tedy na základě laboratorní medicíny. Ale nazpět k již zmíněným pěti fázím, kterými si pacient více či méně prochází –tyto fáze se mohou částečně překrývat, ale v konečném důsledku zahrnují popírání a odmítaní: To přece není možné! Nespletl jste se? – Nespletl, laboratorní nález mluví jasně. Následuje vzrůstající hněv, agrese, zde se často začne pacient odkazovat na spravedlnost: Proč já? Je to nespravedlivé! Poté začne fáze smlouvání, následuje stav podobný depresi a nakonec, někdy, dojde ke smíření s tragickou situací.
Spravedlnost a pacient
Pokud mluvíme o spravedlnosti z pohledu pacienta, vždy jde o terminální stadium nevyléčitelně nemocného nebo stavy vedoucí k trvalé invaliditě. Zde se člověk logicky ptá, je to spravedlivé? A to i bez akceptování pěti fází podle Kübler-Rossové. Pacient se dozví na základě svého klinického stavu a laboratorních nálezů o infaustní prognóze, o blížící se smrti a považuje tento stav za nespravedlivý. Ovšem je smrt nespravedlivá? Nespravedlivé je umírání! Tady si pokládám otázku, je to nutné? Smrt u nevyléčitelně nemocných nutná je, ale snášet utrpení až do samého konce nutné není a není ani spravedlivé toto utrpení akceptovat, a to ani z pohledu křesťanství, které toto utrpení považuje za „Bohem danou, Ukázka elektronické knihy
Spravedlnost v medicíně 100
