že tato událost je pro Raufarhöfn velice zlá, protože podobné negativní zprávy můžou mít na vesnici ničivý dopad, například na cestovní ruch, přitom tady nahoře lidi už bojují o přežití, my všichni, které vláda po zavedení kvót jednoduše nechala ve štychu, a to trvá dodnes.
„Prostě nás odepsali,“ dodal ještě, ale pak už nic a vydržel reportérův pohled, aniž by se podíval do kamery.
Sotva reportáž skončila, zavolal mi na messenger Nói a strašně se řehnil, a protože se tak moc řehnil, přišlo mi to celé přece jen docela legrační, a právě proto byl Nói můj nejlepší kamarád, a tak jsem nakonec televizi nerozbil. Přátelé jsou tu od toho, aby se navzájem podrželi, a kdo si myslí, že Nói není dobrý přítel, je na omylu.
Nói pak ještě trochu projel internet, aby zjistil, jak lidi reagují na toho ledního medvěda, ale všechno mi to nečetl, to se dalo poznat. Pár lidí si však myslelo, že moje podezření je zcela oprávněné, protože se nic nedá vyloučit, musí se zvážit všechny eventuality, a tak jsem nakonec cítil, že mě přece jen někdo bere trochu vážně, a to je příjemný pocit. Ale přesto jsem se rozhodl domněnku o ledním medvědovi už nevytahovat, protože to opravdu nějak nedávalo smysl, a Nói to viděl stejně.
Magga Pak přišla sobota. Tedy den, kdy jsem pravidelně jezdíval za dědečkem do Húsavíku. Tak zněla dohoda už od chvíle, kdy dědečka odvezli do pečovatelského domu v Húsavíku poté, co jsem ho našel ležet v kuchyni na podlaze v mokrých kalhotách. Vždycky v devět hodin se před mým domem ozvalo troubení a já jsem se navlékl do svátečního saka. Kovbojský klobouk, šerifskou hvězdu a mauserovku jsem nechal doma, protože ne každý v Húsavíku ví, kdo jsem.
Pátrání po Róbertovi se mezitím rozběhlo naplno. Hřmot džípů a čtyřkolek se ozýval od časného rána, ale nejspíš už mě nepotřebovali. Nikdo mě nesháněl. Vyšel jsem ven a nastoupil do Magginy mrňavé škodovácké plechovky, která se vždycky trochu nakláněla, když Magga seděla za volantem. „Zdravíčko, mediální hvězdo!“ zašveholila a já jsem se musel smát. Takhle tedy chutná sláva. Magga byla pak několik minut zticha, protože musela nastartovat auto a soustředit se. Ke všemu nás zrovna míjela tři auta záchranné služby a Magga zamumlala: „To je provoz!“ Vždycky jsem se divil, jak se jí povede nasoukat svoje špeky za volant. V řízení zrovna moc nevynikala. Teprve když jsme nechali Raufarhöfn za zády a silnice byla jen tenká čára v krajině, uvolnila se a spustila. Jako by celý týden čekala, až se bude moct vypovídat. Teď komentovala večerní zprávy a všechno, co dneska ráno sledovala z okna. „Čmuchání záchranářů“, jak tomu říkala. Dokázala bez ustání brebentit, pořád měla co rozebírat. A já jsem k tomu nemusel říkat vůbec nic. To bylo naprosto v pořádku. Někdy jsem celou cestu ani nepípl, jen jsem seděl a poslouchal Maggin monolog – nebo taky ne, jenom jsem se díval z okna, myslel na dědečka nebo třeba zahlédl zvířata, která se dají lovit nebo pozorovat. Lovec má prostě na takové věci oko.
Na Melrakkasléttě žijou polární lišky a divoké husy, jestřábi a tetřevi. Jednou, ale jen jedinkrát, jsem zahlédl sovu sněžnou. „Nemyslíš?“ vytrhla mě Magga z přemítání. „Jsi přece lovec a dobře víš, o čem mluvíš. Takovou věc je třeba prověřit! Jestli tu někde opravdu pobíhá lední medvěd, je to nebezpečné, vyloučeno to přece není, nemyslíš?“ Pokrčil jsem rameny a dál jsem mlčel. „Včera ve zprávách jsi byl senzační.“ Magga maličko trhla volantem, že jsem se musel přidržet sedadla. „Všiml sis tam nahoře něčeho? Zahlédls ve sněhu nějaké stopy?“
„Možná,“ řekl jsem. „Lední medvědi přišli na Island už mockrát. Jeden se objevil u Západních fjordů, severně od Hornstrandiru. Rybáři viděli ledního medvěda plavat a oběsili ho na přídi. Jen ho trochu povytáhli. Takhle.“
Udělal jsem odpovídající gesto.
„Chudák zvíře,“ povzdechla si Magga.
„Jednoho ledního medvěda zastřelili u Skagafjörðuru, jednoho na ostrově Grímsey a jednoho teprve před nedávnem u statku Hvalnes na poloostrově Skaga.“
„Na to si pamatuju.“
„Lední medvědi plavou.“
„Ano, na ledové kře.“
„Ne,“ namítl jsem. „Někdy sami uplavou celou cestu až z Grónska. Ne vždycky na ledu.“
„To je na ně určitě moc daleko.“
„Ani náhodou! Dokážou uplavat tři sta kilometrů, nebo i víc! A z Grónska je to k Západním fjordům tři sta kilometrů.
Sem k nám pak ještě asi o sto kilometrů dál. Proto –“
„Teď ale přeháníš, Kalmann minn. Čtyři sta kilometrů?
To že uplavou?“
„Uplavou. Když si třeba v Západních fjordech udělají přestávku.“ Jsem zvyklý, že mi nikdo nevěří. Takže klid.
„No,“ řekla Magga, „jestli se tady nahoře potlouká lední medvěd, bude mít každopádně hlad, ať už sem sám doplaval, doplul na ledové kře, nebo přiletěl easyjetem.“
Přišlo mi to legrační a rozesmál jsem se. Magga dokázala