Č. j. 557/182 pol. V Římě, dne 31. května 1923.
V. řádná politická zpráva za květen 1923
Novými kardinály kreováni byli dne 23. května v tajné konsistoři arcibiskup bolognský Nasalli Rocca di Corneliano1 a assesor kongregace konsistoriální Luigi Sincero,2 tedy dva italové. Sincero byl tajemníkem posledního konkláve. Bývalo zvykem, že nově zvolený papež svůj kardinálský klobouk i s hodností ihned po volbě přenesl na tajemníka konkláve. Při posledním konkláve tak se nestalo a Sincero jmenován byl kardinálem až nyní.
Změny v diplom[atických] personáliích. Ohledně Marmaggiho3 poukazuji na svou zprávu č. j. 525/170 z 18. května 1923. Kard. Gasparri mi dne 18. května pravil, že Marmaggi je velmi dobrý diplomat. Vatikán byl s ním v Rumunsku velmi spokojen. Rumuni chovali se k Marmaggimu velmi vlídně, a to jak vláda, tak i zejména královská rodina. Kardinál vlídné chování rumunských činitelů vůči Marmaggimu dosti zdůrazňoval a měl jsem dojem, že je to apel, aby Marmaggi i u nás došel podobného přijetí.4 Do Rumunska jmenován Mons. Dolci.
Mil[osrdné] sestry sv. Vincence z Pauly.5 Z čísla zamini 46 339/iii/4 z 23. března 1923 je zřejmo, že na našem území jsou tři skupiny této kongregace: a) sestry v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, podléhající Vídni –Cumpendorferstrasse, b) kongregace trnavská, podléhající Paříži a majíce též šest domů v Čechách a na Moravě, c) kongregace satumarská na Slovensku a v Podkarpatské Rusi asi s jedenácti domy.
1/ Giovanni Battista Nasalli Rocca di Corneliano (1872–1952), italský církevní hodnostář a kardinál. V letech 1921–1952 zastával post boloňského arcibiskupa.
2/ Luigi Sincero (1870–1936), italský církevní hodnostář a kardinál. V roce 1917 byl jmenován sekretářem Papežské komise pro autentickou interpretaci Kodexu kanonického práva a o dva roky později sekretářem kolegia kardinálů. Během konkláve roku 1922 zastával funkci sekretáře.
3/ Francesco Marmaggi (1876–1949), italský církevní hodnostář a diplomat. Po vysvěcení na kněze v roce 1900 vstoupil jako koncipista do Státního sekretariátu Svatého stolce, kde zastával v letech 1908–1917 post podsekretáře Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. V roce 1920 byl jmenován titulárním arcibiskupem v Hadrianopoli. V letech 1920–1923 působil jako apoštolský nuncius v Bukurešti, po Micarově odvolání se stal v létě 1923 druhým apoštolským nunciem v Praze. Dne 6. července 1925 opustil Prahu na protest proti oficiálnímu rázu oslav Husova svátku a odcestoval do Říma. V jeho nepřítomnosti vedl apoštolskou nunciaturu v Praze sekretář Antonino Arata ve funkci chargé d’affaires. V hodnosti apoštolského nuncia v Praze zůstal Francesco Marmaggi oficiálně až do roku 1928, kdy byl dne 13. února jmenován apoštolským nunciem ve Varšavě, kde působil do roku 1935. V roce 1935 byl kreován kardinálem. Zemřel v Římě v roce 1949.
4/ Tato narážka odkazuje k záměru Svatého stolce nahradit apoštolského nuncia v Praze Clementa Micaru Francescem Marmaggim.
5/ K problému osamostatnění kongregace milosrdných sester sv. Vincence z Pauly z pravomoci mateřinců nalézajících se mimo československé území srov. dokumenty č. 1, 2 a 4.
Ohledně sester ad a) uvedených vyslanectví
již delší dobu jednalo s Vatikánem, jak vylíčeno ve zprávách minulých. Dne 18. května řekl mi Borgongini, že konečně došel mu dossierc řádové kongregace o této věci a že mi nyní bude moci učiniti sdělení. Dne 29. května večer došla mi pak nóta Vatikánu č. 18 240 z 29. května (opis přiložen). Nóta zřejmě nemůže uspokojiti, naopak staví nás téměř před nepříznivé fait accompli.b Místo aby, jak stále žádáme, dotyčné sestry a domy byly vyloučeny z moci vídeňské představené a osamostatněny, má se celá provincie rozděliti. Část má utvořiti novou kongregaci, část má pak zůstati ve starém poměru a patrně ve staré závislosti od Vídně. Statky mají se rozděliti bez všeliké ingerence státní správy pouze rozhodnutím církevních vrchností. Přitom patrně pomýšlí se vyhověti separatistické tendenci německých sester a jistě by jim asi byly přikázány Svitavy, což ovšem z nóty není zřejmo. O tom, že by o zřízení úplně nové kongregace s vládou naší bylo pojednáno, není samozřejmě v nótě nic a také nijak ze spisů mých to nevyplývá. Prosím proto o sdělení, zda snad aspoň tato otázka nebyla projednána s arcib. Stojanem.6 Ježto z nóty Vatikánu vysvítá, že v nejbližší době má věc býti již rozřešená dekretem kurie, odebral jsem se hned 30. května do Vatikánu a vysvětlil jsem kard. Gasparrimu mé námitky a pochybnosti ohledně nóty, resp. zamyšleného řešení.
Kardinál byl zřejmě úplně neinformován. Četl nótu, vyslechnul mne, mínil, že by se dotyčné domy snad daly podříditi Paříži, a požádal mne, abych mu svoje námitky dál písemně. S Borgonginim jsem dne 30. května nemohl mluviti, ježto byl prý nemocen. Dne 1. června pak donesl jsem do Vatikánu nótu č. j. 553/181 ze dne 30. května 1923. Nejprve mluvil jsem o věci s Borgonginim. Měl jsem dojem, že i on tápe, že dossier příslušný četl a nótu č. j. 18 240 koncipoval některý z jeho spolupracovníků. Borgongini namítal vůči mým vývodům to i ono, nakonec ale jsme se shodli na tom, že nejlépe bude nevydati zatím dekret o řešení této otázky a věc probrati s Mons. Marmaggim, jenž v prvých dnech června přijede prý do Říma. Nato jsem šel ke kardinálovi [P. Gasparrimu], odevzdal jsem mu svoji nótu č. j. 553/181 z 30. května 1923 a sdělil jsem mu krátce výsledek rozmluvy s Borgonginim (odsunutí řešení, projednání s Marmaggim). Kardinál kývnutím souhlasil. Ohledně sester uvedených shora ad b) není, myslím, třeba žádných zákroků.
6/ Antonín Cyril Stojan (1851−1923), kněz, politik, olomoucký arcibiskup a moravský metropolita. Od roku 1897 působil jako poslanec říšské rady a zemského sněmu za Katolickou stranu národní na Moravě. V roce 1908 byl jmenován proboštem kolegiální kapituly v Kroměříži a během první světové války se stal sídelním kanovníkem olomoucké kapituly. Po vzniku Československé republiky zasedal v Revolučním národním shromáždění a v roce 1920 byl zvolen senátorem za Československou stranu lidovou. V letech 1921−1923 zastával post olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity. Zemřel v Olomouci v roce 1923.
Ohledně sester uvedených ad c) zaslal jsem dne 19. dubna 1923 pod č. 435/138 Vatikánu promemoria, v nichž dle čísla zamini 46 339/iii/4 uvádím, že trnavský ordinariát dne 12. října 1922 obrátil se na Vatikán se žádostí, aby jedenáct domů této kongregace nalézajících se na našem území bylo vymaněno z pravomoci cizích představených. Na promemoria došla mne odpověď pod č. 17 734 z 18. května 1923, v níž praví se, že v příslušném dikasteriu7 kurie dotyčná žádost nalezena nebyla. Ve věci nehodlám zatím dále nic podnikati, ježto dle č. j. 46 339/iii zamini ve věci koná šetření, resp. očekává další návrhy ministerstva školství.
Ohledně užhorodského [sic!] biskupa Pappa8 poukazuji na zvláštní zprávu č. j. 516/167 pol. z 11. května 1923 a dodávám, že jsem dne 1. června znova Borgonginiho upozorňoval na nutnost rychlého jednání. Borgongini mínil, že je nejlépe ponechati věc již novému nunciovi.9 Namítal jsem, že do nastoupení úřadu novým nunciem uplyne přece jen jakási doba, kdežto věc Pappova kvapí. Borgongini na to pravil, že nový nuncius bude moci již rychle jednati, neboť ve věci Pappově nenačne novou otázku, nýbrž vstoupí ve věc již značně pokročilou.
V záležitosti apošt. administrátora Jantausche v Trnavě poukazuji na zvláštní zprávu č. j. 508/165 pol. ze dne 8. května 1923, jinak jsem ve věci této nejednal.
O vojenské duchovní správě u nás v tomto měsíci s Vatikánem jsem nejednal, čekaje na slíbené pokyny z Prahy. Dne 8. května navštívil mne pražský kanovník Pícha10 a mezi hovorem se vyslovil, že dnes Mons. Bombera,11 nemaje jurisdikce, nemůže vyřizovati celou řadu záležitostí jako kupř. dispen-
7/ Rozumí se jeden z vatikánských ústředních soudních tribunálů, jimiž byly např. některé římské kongregace či papežský soud Rota Romana.
8/ Srov. dokumenty č. 1, 2 a 3.
9/ Rozumí se Francesco Marmaggi.
10/ Mořic Pícha (1869–1956), církevní hodnostář. V roce 1911 se stal metropolitním kanovníkem u svatého Víta v Praze, později kancléřem arcibiskupské konzistoře, generálním a kapitulním vikářem. Za četné zásluhy, mimo jiné v oblasti církevního práva, byl papežem Benediktem XV. v roce 1921 jmenován apoštolským protonotářem. V roce 1931 byl jmenován královéhradeckým biskupem. Od počátku roku 1950 byl internován ve své rezidenci a donucen složit slib věrnosti republice. Zemřel v Hradci Králové v roce 1956.
11/ Josef Bombera (1870–1927), církevní hodnostář a představený vojenské duchovní správy s biskupským svěcením. Po vysvěcení na kněze v roce 1894 se stal vojenským duchovním a profesorem náboženství na vojenské škole v Brně. Po vzniku Československé republiky byl povolán do Prahy, kde se stal generálním superiorem armády. Od roku 1922 působil jako polní vikář a od roku 1925 jako polní biskup československého vojska. Když se v létě 1925 účastnil poutě do Říma, během níž tlumočil věřícím slova papeže Pia Xi., vnímala československá vláda tento krok v době československo-vatikánského napětí v diplomatických stycích jako krajně nevhodný a snažila se zmíněného Bomberu přinutit k rezignaci. Když ten odmítl, vyčkalo ministerstvo, až v prosinci 1925 dovrší 55 let věku, a k únoru následujícího roku jej přeložilo do výslužby. Následně působil jako probošt kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi. Zemřel v Praze v lednu 1927.