a rozdala je postupně Luitgerovi a Richterovi. „Jsou na nich už nahrané i propustky. Budete mít na starost foodtruck. Značka je legitimní a na zásobování projedete do hotelové zóny bez biometrických kontrol, takže nebudou problémy. Na místě bude připravený černý kombík, do kterého Richter přesedne, až se budeme dostávat odtamtud. Zajedete k vilám a počkáte na signál. Kdyby se něco podělalo, budeme potřebovat okamžitě vysmahnout.“
Obrátila se k blondýně. „Jasmína bude uvnitř a o její útěk se starat nemusíme, ale my tři,“ ukázala na Marcela s Kaznijevskim, „to budeme mít nejtěžší. Biometrie u vstupu nebude problém, mám pro nás ident ifikátory a propustky. Já budu záskok za personál v kavárně, který onemocní, se všemi patřičnými povolenkami a doporučeními od agentury. Marcel a Kaznijevski se zítra ráno přidají k ostraze, jak jsme se domluvili, a…“
Richter zabloudil očima skrz okno k dlouhému kovovému schodišti na střechu za linkou a přestal poslouchat. Hlavou se mu proháněly myšlenky jako luční kobylky, a ne a ne se zastavit.
Tahle akce byla nejdůležitější věc, kterou kdy udělá, výsledek šestileté práce, dlouhého plánování, pečlivého sběru informací, trpělivosti a odříkání. Obětoval jí tolik a konečně se přiblížil den, kdy se vše stane. Kdy konečně uštědří ránu Kořenářům. Kdy se pomstí za všechny, kterým ti hajzlové ublížili.
Byl to výsledek práce, kterou se Sang započal.
Měla tu teď být. Měla s nimi vyrazit na jejich porslední misi…
„Zase vyhlížíš hvězdy?“
„Jako by tu někdy byly vidět…“
„Richtere!“ Štěkavý ženský hlas ho přiměl odvrátit pohled.
„Hm?“
„Třesou se ti ruce!“
Sklonil pohled. Ruce se mu skutečně klepaly jako feťákovi toužícímu po dávce, ani si to neuvědomil.
„Vnímáš?“ Camilliny rysy ztvrdly, což ještě posílilo blikající světlo staré zářivky.
„Moc jsem nespal,“ přiznal Richter a zabořil si ruce do podpaží. Připadal si unavenější než kdy dřív.
„Na to jsem se neptala. Potřebuju vědět, že jseš tady na správným místě,“ zavrčela Camilla a poklepala si na spánek.
„Jo, jsem,“ protáhl. „Promiň. Na chvilku jsem se zamyslel.“
„Nad Sang?“
Richter otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Camilla se rozhodně opírala dlaněmi o stůl, Marcel se tvářil provinile, Luitger soucitně, Jasmína nechápavě a Kaznijevski… Kaznijevski se svým koňským ksichtem vypadal prostě jako Kaznijevski.
„Ne,“ zalhal Richter. „Jen únava.“
Camille se zablesklo v očích. „Potřebuju, aby ses soustředil na misi a nic jinýho. Jestli chceš hledat, kam se poděla Sang, v pohodě, nemusíš tu bejt. Radši ji jdi
hledat a my to vymyslíme bez tebe. Bude to lepší, než abys nás zabil při misi.“
Richter si složil ruce na prsou. „Řekl jsem, že je to jen únava.“
„V tom případě začni vnímat!“ Divoce se rozhlédla po ostatních, ale když nikdo neprotestoval, sklonila pohled k rozložené mapě. „Jak jsem říkala, Jasmína sehnala nové informace. Schůzka s De Smetem proběhne v kavárně Koloseum, v kóji, která je zakrytá neprůstřelným sklem. Jestli je její intel správný, budejme mít přesně dvě hodiny…“
Richter znovu přestal poslouchat. Schodiště v hale opět přitáhlo jeho pohled, tentokrát ale proto, že měl pocit, že se na něm něco pohnulo.
V tom okamžiku uviděl bliknutí světel. Červené světlo zaměřovače.
Nadechl se, aby vykřikl varování.
Ale v tu chvíli už bylo stejně pozdě.
Prvně se rozlétlo na kusy okno.
Pak Jasmínina tvář.
Vzduchem prosvištěly skleněné úlomky, krev a zuby a kost.
Kaznijevski sebou trhl a jako loutka s přeseknutým provázkem se po zádech skácel.
Richter se vrhl k zemi. Vždycky měl rychlé reakce a ani teď to nebyla výjimka.