Nedokázal matku uspokojit – nikdy to nedokázal. Vždycky ho objímala, plakala nad ním – říkala mu, že teď musí být jeden pro druhého vším. A on nemohl, prostě nemohl říkat věci, které po něm chtěla. Nemohl ji ani obejmout kolem krku a oplatit jí to. Toužil po tom, aby prázdniny skončily. Jeho matka s červenýma očima a vdovským čepcem ho deprimovala. Pan Flemming, právník z Londýna, přijel na návštěvu a strýc Sydney přijel z Birminghamu. Zůstal dva dny. Na jejich konci byl Vernon zavolán do knihovny. Oba muži seděli u dlouhého stolu. Myra seděla v nízkém křesle u krbu a na očích měla kapesník. „Tak, chlapče,“ řekl strýc Sydney, „musíme si s tebou o něčem promluvit. Jak by se ti líbilo bydlet v Birminghamu poblíž tety Carrie a mě?“ „Děkuji, ale raději bych žil tady,“ řekl Vernon upřímně. „Trochu pochmurné, nemyslíš?“ řekl strýc. „Teď jsem si vyhlédl pěkný dům – ne moc velký, ale pohodlný. Blízko budou tvoji bratranci a sestřenice, se kterými si můžeš o prázdninách hrát. Myslím, že je to velmi dobrý nápad.“ „To určitě,“ řekl Vernon zdvořile. „Ale mně by se tady líbilo víc, děkuji.“ „Aha! Hm,“ řekl strýc Sydney. Vysmrkal se a tázavě pohlédl na právníka, který jeho pohled odsouhlasil lehkým přikývnutím. „Není to tak jednoduché, kamaráde,“ řekl strýc Sydney. „Myslím, že jsi dost starý na to, abys to pochopil, když ti to vysvětlím. Teď, když je tvůj otec mrtvý – ehm – odešel od nás, patří Abbots Puissants tobě.“ „Já vím,“ řekl Vernon.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523411