jsem ho podezříval z toho, že autobus ukradl, styl jízdy by tomu odpovídal. A od té doby si už jen poctivě vydělával prodejem lístků, proto ty naše původní u něj neplatily. V Can Picafort, drobném okresním městečku, započala závěrečná pěší etapa. „Teď nám už jen zbývá přejít GR222. To chce nějaký proslov,“ dožadovala se Elis povýšení běžného přítomného okamžiku na nadmíru nevšední, zatímco se na pláži, ve stínu pobřežního betonového bunkru z druhé světové války, ládovala bagetou s uzeninou. „Ani mě nehne,“ nedal jsem se zlákat, „když jsem ráno přednášel projev, který jsem si celý týden připravoval, tak jsi div neusnula. Ale když budeš celý den hodná, snad bych ti mohl prokázat večer laskavost a ještě jednou ho zopakovat.“ Lišácky na mě mrkla: „Můžeš mi ho opakovat celou noc.“ A já cítil, že to snad byl pohled pochvalný. Jakoby přece u autobusu vnímala a můj jadrný a oduševnělý proslov na ni zapůsobil. „Já se totiž často budím a slyšet monotónní hlas mě parádně ukolébá,“ upřesnila. Tak ne, nezapůsobil… „Ale stejně by bylo fajn, kdybys mi teď něco vyprávěl,“ snažila se mě rozpovídat. „A co bys tak chtěla slyšet?“ zjišťoval jsem její preference. „No, úplně cokoliv. Hlavně ať to je dlouhý. Jen nezapomeň na slušný vychování, při mluvení se nejí.“ A při té příležitosti si k sobě nenápadně přisunula nakrájený salám, náš společný oběd, zatímco očima ždímala slova z mých rtů. Lest jsem prokoukl a rafinovanou fintou (tvrzením, že „pohádka se vždy podávala až jako zákusek po hlavním jídle“) jsem si kus žvance, skrývajícího dostatek energie na zbytek dne, získal zpět. Obdobná situace se odehrála za celou dobu vlastně několikrát a jen vrozená touha neumřít hlady, která se v pravý čas vynořila u jednoho z poutníků, dávala oběma členům výpravy slušné šance na přežití. Po zajištění základních životních potřeb jsme celý zbytek dne kráčeli po pobřeží trasou GR222, která se kolem něj vine. Vítr příjemně dul, moře šumělo a měnilo své barvy tu v průzračné, tu zase v temně modré, břehy byly tu písčité a tam zase kamenité a někdy zarůstaly travami a květinami hýřícími žlutou, zelenou, fialovou, bílou a dalšími barvami. Sem tam se objevily malé zálivy či drobné jeskyně zatopené vodou. Záblesky historie se vynořovaly v podobě několika drobných archeologických vykopávek pohřebišť. U těch jsme však museli intenzivně zapo98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523393
jit představivost, aby na nás kamenité ohrádky udělaly alespoň nějaký dojem. To, co vypadalo jako obelisky a nalézalo se podél pobřeží ve specifických rozestupech, byly zajímavosti pro milovníky vojenství – věžičky, které k tréninku zaměřování a střelby používala španělská ponorková flotila, jež na Mallorce ve válečné a poválečné době sídlila. Místy se písek bořil a lezl do bot. Tyhle části až tak hezké nebyly, stručně řečeno, po měkkém sypkém písku se jde blbě. Díky tomu už vím, že procházky v poušti a s krosnou na zádech si do budoucna odpustím. Jindy jsme kráčeli zčernalými a uschlými chaluhami vyvrženými z moře a pak zase utíkali vlnám, které se šířily nečekaně hluboko do vnitrozemí. Suma sumárum to však byla toulka tuze relaxační a příjemná. „Mě něco tlačí v botách,“ hlásila Elis, „asi se mi tam dostal písek.“ „Bodejť, dyť nima strašně škrontáš,“ souhlasil jsem, kritizoval a dával radu do budoucna jedním dechem. Zastavili jsme na malém kamenitém místě a Eliška si písek vysypala. Vybavila se mi při tom scéna z pohádky „Sůl nad zlato“, tam také sypali a sypali a váček byl bezedný – než Eliška se sypáním přestala, stihl jsem si v mysli přehrát celou pohádku. S tím, co měla v botách, by si klidně mohla založit malé dětské hřiště nebo menší soukromou dunu. Nemám tušení, jak se jí tam toho mohlo tolik vejít. Co pět kilometrů leželo u pobřeží drobné městečko, a tak jsme si plnými doušky opět začali užívat výdobytky civilizace, jako je například káva na pláži, zmrzlina nebo ovoce. Poodejít od pobřeží do městečka však znamenalo, že přestalo foukat, pocitově se výrazně zvedla teplota, a proto jsme se rádi zase k pobřeží vraceli. Sezóna ještě nebyla v plném proudu a lidí bylo všude poskrovnu, ale přesto jsme jich kolem městeček na pláži potkávali více než na celém předchozím treku. Německý turista se nás vyptával na směr k restauraci, ukázal jsem mu ji na Mapy.cz, načež mi aplikaci velmi záviděl a zatoužil po ní také. Je škoda, že se člověk musí vypravit tisíce kilometrů daleko, aby mohl šířit osvětu k lidem, kteří jsou naši sousedé. Jestli se vám zdá, že tuto aplikaci zmiňuji velmi často, tak čestně prohlašuji, že to není proto, že bych snad pobíral nějaký honorář za reklamu (i když bych jej určitě neodmítl, to hlásím pro případ, kdyby se mezi čtenáři nalezl někdo z odboru financí a marketingu této aplikace), ale protože bych se bez ní prostě a jednoduše 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523393
všude ztratil. I když jednu výtku k ní přes všechny pozitivní zkušenosti mám – na GR222 nás hnala dvacetikilometrovou oklikou, což byla víceméně vzdálenost celé trasy. Stáli jsme na konci vydlážděné cesty, hleděli do mapy a mlčky a intenzivně přemýšleli, zda se opravdu máme otočit a dát se zpět skrz pohoří a lesy jen proto, abychom dalšího dne stanuli na místě, na které jsme nyní viděli, dělila nás od něj neušlapaná písečná pláž a bylo pět metrů vzdálené. „Co když nám mapa radí dobře a to před námi je pohyblivý písek?“ zastal jsem se průvodkyně, která doposud nezklamala. „A co když meleš blbosti?“ hlásila Eliška, zatímco již rázně kráčela nepohyblivým pískem vpřed. Opravdu se nikam nepropadla a já dodnes nevím, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Cesta nám příjemně ubíhala, až jsme najednou stanuli v cíli – v Betlémě. Tematický to název městečka na zakončení pěší poutě. GR222 sice pokračovala s přestávkami ještě dál po severním pobřeží, ale nám už to pro tentokrát stačilo. Chtěli jsme spolu zajít do Betléma, to se nám vyplnilo. Nyní byla na programu relaxace. Místní obchod měl otevřeno jen do oběda, a tak nám jeden a půl litr vody, co ještě zbýval, musel vystačit do rána. Za Betlémem jsme se utábořili mezi piniovými borovicemi, připravili jsme vydatnou porci kuskusu se salámem a tentokrát jsme měli velké oči – jednu porci jsme byli nuceni ponechat lesní zvěři, načež jsme s dobrým pocitem usnuli spánkem spravedlivých. Statistika: 18,6 km nachozeno, 123 metrů stoupání, 194 metrů klesání
Den devátý – do Cala Agulla Od brzkých ranních hodin nám dělali společnost komáři, na probuzení to funguje o něco lépe nežli kohouti. Ač teplo nebylo tak velké, zalézt celý do spacáku stejně nebyl nejlepší nápad. Ale byla to poslední noc venku, a tak jsme jí nechtěli nic vytýkat. Při vycházení z nocoviště se Eliška ztratila. Nocovali jsme v lese asi dvacet metrů čtverečních, na jednom konci moře, na druhém lesní stezka, a přesto se jí to záhadně podařilo a deset minut nebyla k nalezení. Celou cestu jsem byl za navigaci zodpovědný já a takhle to dopadlo, naprosto ztratila orientační smysl. Nakonec se našla na opačné straně le100
Ukázka elektronické knihy