neměla jsem kam. Posílala mi otázky a já jsem se těch otázek bála, ale nemohla jsem je vyhnat z hlavy a zapomenout na ně, přestože mi to Monika radila. „Lidí ti líto není!“ Proč to babi řekla? „Zabiješ mě?“ Jak ji to vůbec napadlo? Babiny výkřiky a dědovy oči! Ty dědovy oči, dívající se odkudsi z jiného světa, se mi najednou v hlavě spojily s jinými vzpomínkami a s večerem, kdy odešel táta — a už se nikdy nevrátil. Táta mě měl rád, ten by mě jen tak neopustil, určitě by o sobě dal vědět, tím jsem si byla jistá. Celou tu dobu jsem tušila, že se mu muselo něco stát, a najednou jsem si byla jistá, že vím co. „Co?“ zeptala se Monika. „Snad si nemyslíš, že ho děda zabil? Náš děda?“ Děda, za jehož mlčením se skrývala slova, která dokázala přivést temnotu lesa až do mého pokoje. Děda, který se pohyboval místnostmi a zároveň v nich vůbec nebyl, děda, jehož přítomnost čišela ze všech koutů, i když právě táhl káru polní cestou, děda, jehož pouhá přítomnost hasila hádky jako voda oheň, ale uměla je i rozdmýchat v požár, v němž se ztráceli lidé. Jako můj táta. Zaváhala jsem. „Samozřejmě že ne naschvál. Hádali se, přetahovali, děda do táty strčil a shodil ho ze schodů. Neříkala mi snad babi aspoň stokrát, že nemám běhat po schodech, abych se na nich nepřerazila? Nevyslechly jsme si nejmíň deset historek o těch přeražených?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523391