Pekárna svatebních koláčků (Ukázka, strana 99)

Patnáctá kapitola Nedělní večer byl vzácnou příležitostí k dlouhé horké koupeli s Axelem. Byli až po prsa ponoření ve sladce vonící mýdlové pěně. Světlo ze svíček poblikávalo a tančilo v bublinkách. Krasavec je pozoroval z bezpečné vzdálenosti za stoličkou, na níž ležely poskládané nahřáté ručníky.

Lovisa se pohnula a při tom patou zavadila o Axelovu nohu. „Promiň. No, a co koupelna ve vile Halleholm? Nebude čistě náhodou o něco delší? V téhle brzo nebude pro nás tři dost místa.“ Když si všimla jeho zaraženého výrazu, v teatrálním zděšení si položila hřbet jedné ruky na čelo. „Snad nechceš říct, že ve vile Halleholm není koupelna? Jsem si jistá, že jsem tam nějakou viděla.“ „Rozhodně je tam jedna přiléhající k naší ložnici. Taky mám pocit, že je tam dvojitá vířivka.“ Lovisa se spokojeně ponořila pod vodu. Když se vynořila, z vlasů jí crčela voda. Usmála se na Axela, ale vzápětí se zamračila. „Tak co se děje?“ „Snažím se přijít na to, jak ti to říct, miláčku.“ S námahou se přizvedla. Co se sakra děje? „Prostě to vyklop.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523304

„Pokud se přestěhujeme do vily Halleholm, budeme muset podepsat předmanželskou smlouvu. Anebo se na to celé můžeme vykašlat a najít si vlastní bydlení.“ „Co by v té smlouvě mělo být?“ „Že je vila Halleholm můj soukromý majetek.“ „Reuben?“ Axel zavrtěl hlavou. „Kdyby záviselo na Reubenovi, ve smlouvě by stálo, že všechen majetek, který si přinášíme do manželství, zůstává naším soukromým. To ale nechci.

Pokud řeknu ,v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví‘, tak to budu myslet úplně vážně.“ „To já taky. Do manželství si ale přinášíme různý majetek. Villa Halleholm má hodnotu několika milionů.“ Axel zavrtěl hlavou. „Ono nejde tolik o peníze, jako o to samotné vlastnictví. Mluvil jsem o tom s matkou. Ta pořád dokola opakuje, že věří, že naše manželství bude šťastné, ale i tak by se prý ráda ujistila, že villa Halleholm zůstane v rodině. Zrovna jako zámeček Halleholm nikdy nemůže patřit Ellen.“ Lovisa měla podezření, že jeho rudé tváře mají pramálo společného s horkou vodu. Měla ho za tuhle jeho ohleduplnost moc ráda, ale vážně, vždyť v podstatě o nic nešlo. „Nevidím žádný problém…“ „Dělá si starosti…“ Lovisa zvedla namydlenou ruku, aby ho zarazila. „Já chápu, co dělá Désirée starosti. Myslím, že naši se taky tak cítili ohledně Halleholm Jihu, když si Johanna brala Martina.

Jsem si jistá, že až bude dědit, dům se stane jejím soukromým majetkem. Nemám problém to podepsat, je to celkem rozumný požadavek.“ „Děkuju.“ Když viděla úlevu v jeho očích, ulevilo se i jí. „Snad tě to nepřekvapilo,“ vrhla na něj šibalský úsměv. „Krom toho koneckonců nechci, aby se Reuben kdy zmocnil mého stánku na vafle.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523304

Axel se zaklonil a hlasitě se rozesmál. Na jeho dokonale vyrýsovaných lícních kostech a bradě bylo znát uvolnění. „A Pekárny,“ doplnil. „Tyhle dvě nemovitosti zapíšeme jako soukromý majetek, a všechno ostatní, co máme nebo vyděláme, si rozdělíme.“ „Jsi si jistý? Máš hromadu akcií a podílů, nehledě na tučné bankovní konto. Pochopila bych, kdybys chtěl vyčlenit i něco dalšího.“ Axel zvážněl: „Vadí ti, že jsem tak bohatý?“ Lovisa zavrtěla hlavou. „Axeli, já tě miluju. Vzala bych si tě klidně hned dneska večer, i kdybychom pro sebe měli jen půl lavičky v parku.“ Zíral na tu svou kudrnatou krásku, která pod srdcem nosila jeho dítě. „Jak jen jsem si tě zasloužil?“ zeptal se tiše. „Oplácels mi moji lásku tou svou.“ Oblékli si župany a Axel zatopil v krbu. Lovisa přinesla na stolek dva hrnky s horkou čokoládou a otevřela zápisník.

Venku se nad Baltem třpytily hvězdy, každá na svém od věků přiděleném místě, a Halleholm se ukládal ke spánku. „Dobře,“ prohlásila Lovisa, „takže máme datum a rozhodli jsme se pro družičky a mládence. A co Reuben jako svědek? Už jsi s ním o tom mluvil?“ Axel si přisedl ke kočce a snoubence na pohovku. „Zrovna jsem se k tomu chystal, když spustil kázání o nutnosti předmanželské smlouvy. Tak mě přešla chuť ho o to požádat.“ Lovisa vzhlédla: „Úplně, nebo prozatím?“ Axel pokrčil rameny: „Prozatím. Přece jen je to můj bratr, takže bych se ho měl zeptat jako prvního, ale moje první volba by byl rozhodně Henrik.“ Neříkej to, Loviso, říkala si v duchu, ale slova „zeptej se Henrika“ ji brněla na jazyku. „Tak mi pak dej vědět, až se s někým z nich domluvíš, ať si to můžu zaškrtnout v sezna100 Ukázka elektronické knihy