NA CIGÁRO S JITKOU VÁLOVOU Klára Fleyberková
Jeden starý dům, začouzené zdi, pokroucené lino. Uprostřed místnosti velký stůl, v prostoru židle, u stěny sekretář, za roztaženým závěsem průhled do další prosvětlené místnosti. Všude jsou tu věci. Lahve od vína a jiných nápojů, jablko, utěrky, cigarety, hroutící se štůsek papírů, tašky zavěšené na opěradle židle, telefon, napnutá plátna, krabice, poznámky, hrnky a sklenice… A uprostřed té divoké změti sedí ona. Ztracená v masivním křesle, drobná, kostnatou ruku složenou v klíně, druhá se dotýká vrásčité tváře. Takhle Jitku Válovou zachytil fotograf Jaroslav Brabec někdy na začátku třetího tisíciletí. Prožívala tehdy nejtěžší období svého života. Ztratila svou sestru Květu. Jedna z nejsilnějších fotek svérázné malířky je součástí knihy nazvané Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě. Novinářka Marcela Pecháčková ji v nakladatelství Torst vydala příhodně v loňském roce, na jehož sklonek připadlo stoleté výročí od narození dvojčat, kterým se neřeklo jinak než Válovky. Nahrávky a dokumenty začala sbírat před mnoha lety, v roce 2009 už ale mohla mluvit jen s Jitkou, Květa byla tou dobou více než dekádu po smrti. Ačkoli jde o životopis Jitčin, její sestru z něj vyjmout nelze. Právě rozhovory s Jitkou Válovou tvoří páteř celého svazku. A je to páteř přímá a pevná. Pecháčková se ptá jednoduše, lidsky, citlivě, neobrací reflektor přílišně sama na sebe. Dokáže dobře zprostředkovat intimní atmosféru onoho kladenského domku zaskládaného věcmi. Jitčiny promluvy formuluje autenticky, nevyhýbá se hovorovým tvarům, specifickým výplňovým slovům ani vulgarismům, protože — jak v knize sama říká — by tak malířku připravila o její zásadní rys. Aby byl text živý, obaluje Pecháčková páteř dalšími vrstvami. Tam, kde sahá do archivů, to výpověď knihy prohlubuje. Korespondence, deníkové záznamy, poznámky z malého notýsku, básně i drobné kresbičky přirozeně a poutavě dokreslují Jitčinu osobnost. Někdy jimi navíc autorka
96
Marcela Pecháčková Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě Torst, Praha 2022 384 stran
vykračuje za hranici rozhovorů a doplňuje bílá místa, do kterých paměť Válové už nesahá, anebo sahat nechce. Mladá Jitka z ryze soukromých zápisků jako by na sebe s odstupem prozrazovala něco, co ta starší v řeči nad vínem umněji, i když bezděky, schová. Šedé stránky knihy — obrazně i doslova — přicházejí v momentech, kdy Pecháčková zpovídá další lidi spjaté se sestrami Válovými. Vstupy tak trochu celebritních osobností (David Prachař, Michael Třeštík, František Skála starší…) působí poněkud účelově a nadbytečně. Postrádají hloubku. Libuše Jarcovjáková, Jaroslav Kučera a další sestry sice tu více, tu méně znali, krátké rozhovory se však omezují jen na slova chvály a opakují stejné motivy. Marcela Pecháčková tu pokládá hlavně otázky typu „Jak jste se s Válovkami potkali?“ a „Proč jste je měli rádi?“. Jen občas nekoncepčně odbíhá
k tématům zpovídaných. Překvapivě plochý je i její hovor s hlavní duchovní souputnicí Jitky, přítelkyní a výtvarnicí Adrienou Šimotovou. Ta víceméně jen zopakuje, co už z předešlých stran víme. Na rozdíl od obou hlavních protagonistek — aktérky biografie a její autorky — tak celá plejáda zvučných jmen zůstává jen na papíře, třetí rozměr chybí. Při čtení se tak nelze ubránit pochybnostem, o kolik bohatší a hlubší by byla výpověď knihy, kdyby se autorka na úkor známých osobností více doptávala samotné Válové. Možná to ale už víc nešlo, a tak se snažila její výpověď doplnit jinak. Opakování informací i některých tezí je v knize přítomno na mnoha místech, ne vždy je to však negativní rys. Ačkoli rozmluvy novinářky s výtvarnicí začínají u dětství a maminky, přísnou chronologií netrpí. Především ve druhé polovině z ní autorka vystoupí a pokračuje spíše asociačně, různé motivy cyklí, navazuje na sebe, a ty se tak zanořují a znovu vynořují. Nakonec se ale k chronologii poctivě vrací. Téměř poslední stránky svazku jsou zase ty šedé, tentokrát je ovšem pokrývá o něco výraznější rozhovor — s šedou eminencí přítomnou od prvních řádků, Jitčinou opatrovatelkou Majkou. Praktickou obětavou ženu se Marcele Pecháčkové v dialogu podařilo zhmotnit, a tak poslední chvíle Jitky Válové popisované jejími ústy vystupují před očima jako dojemný obraz. I když je celá kniha s příhodně vulgárním názvem zjevně (a přiznaně) velmi osobní, Marcela Pecháčková nesklouzla k prostému chvalozpěvu. Vykreslila plastický a uvěřitelný portrét jedné duše, která většinu života žila ve dvou tělech. A do druhého plánu navíc přidala dobu i svět výtvarníků. Pustila čtenáře do toho domku zaskládaného nepotřebnostmi, nalila mu víno a nechala ho poslouchat. A když mluví jiní, dá se koneckonců jít na dvorek na cigáro. ●
Recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523278