„Ne. Stačí tvrdit, že tu nikdo nebyl. Že někdo opravil lampu a zase odjel.“ Joe se nemohl jen tak rozloučit. Zoufale se snažil vymyslet, co ještě říct, něco užitečného. „Pravda. A k tomu obléhání Edinburghu, to je slavná událost. Stane se to už brzy. Ještě letos.“ „A jak to…?“ Joe nepatrně zakroutil hlavou. „Francouzské námořnictvo bude město ostřelovat, dokud ho nesrovná se zemí. A pak…“ Zarazil se – vždyť si o tom sám přečetl teprve nedávno. Monsieur Saint-Marie mu připravil komínek knížek o historii, aby se Joe řádně seznámil se světem. Když je četl, přišlo mu to celé jako holá, nezáživná fakta, jenže teď se bavil s někým, koho tyto události teprve čekají, a ze všech těch podrobností mu vyrostl knedlík v krku. „Přinutili všechny přeživší, aby za městem vykopali dlouhý zákop s tím, že bude sloužit k obraně, a potom je tam všechny nahnali a postříleli. Tím válka skončila. Musíte se odtamtud dostat. Vezmi posádku na Jamajku, tam byl odboj úspěšný. Teď je z ní svobodný stát. Aspoň teda o něco svobodnější,“ musel dodat, protože se mu vybavila Alice, jak podupává nohou a připomíná mu, že ji teta vyměnila za kousek půdy na ananasové plantáži. „Vynasnažím se,“ ujistil ho Kite a Joeovi bylo jasné, že se mu to nepovede, že členové posádky mají rodiny a žádný z nich se nebude chtít ke všemu otočit zády. Kite se krátce usmál a otočil se na patě. Joe ho napodobil. Kráčel pomalu, s pocitem, že za sebou vleče dlouhatánský řetěz táhnoucí se až k majáku, a s každým odvinutým metrem se cítil hůř a hůř. Od pláže u přístavu ho dělilo jenom pár kilometrů, ale malá viditelnost mu neumožňovala přílišný rozhled a musel se spoléhat na kompas. Když konečně dospěl na pobřeží, neviděl nic než bílou. Ze žeber uhynulých velryb visely rampouchy. Pořád na nich seděli mrtví kormoráni. V hostinci zastihl pouze majitele, v krbu plápolal mnohem skrovnější oheň než předchozího dne. Muž se zatvářil zděšeně. „Kde jste se tu vzal?“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523056
„V tom majáku straší,“ řekl Joe, jako by se nechumelilo. „To jo,“ přitakal hostinský tónem naznačujícím, že to přece bylo jasné od začátku. „Ale… všichni odjeli na zimu do Stornaway. Já tu akorát musím sklidit ještě posledních pár věcí.“ „Nevíte, jak bych se dostal zpátky na pevninu?“ zeptal se Joe. Podivně se to v něm pralo. Připadal si jako v mlze, jako by se mu v lebce usadil mrak a on stěží rozeznával obrysy vlastních myšlenek. Promnul si spánek. Přesně takhle se cítil na Gare du Roi. Nejradši by se praštil do hlavy. „Na pevninu! Nijak. Musel byste jít pěšky. A i kdyby byl led dostatečně silný, což nebude, neušel byste ani půlku a zbyl by z vás rampouch.“ Hostinský se odmlčel, teď už netrpělivě. „Heleďte, tady zůstat nemůžete, prostě se vraťte na maják a vzmužte se. Tumáte, dejte si trochu rumu.“ „Díky.“ Joe si sedl a čekal, až ten pocit, že ho obestírá mlha, zase zmizí. Zkusil trochu pošťouchnout svoji paměť, jen aby se ujistil, že se nevytratila. A nevytratila. Přijel z Londres, Lily zůstala s Alicí a on utekl z majáku, strachy bez sebe. Sundal si zimník a odložil ho na vedlejší barovou stoličku. V hostinci bylo teplo, po cestě přes zamrzlé moře až moc. Po chvíli už si nemohl vzpomenout, cože ho tak vyděsilo. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně si maják ani pořádně nevybavoval. Snad ty prázdné místnosti a taky že tam řešil něco s klikami. A někde tam byl pruh červeného světla. Na co že si to právě stěžoval výčepnímu? Na duchy? Taková hovadina, prokrista! Určitě ho zase postihly ty jeho epileptické halucinace. A samozřejmě musel ujít bůhvíkolik kilometrů přes zamrzlé moře, než mu došlo, že se bojí něčeho, co je jenom v jeho hlavě. Zatahal se za vlasy na zátylku, zlobil se na sebe tak moc, divže si je nevyrval. Aby utrpěl další záchvat amnézie zrovna teď, po dvou letech, kdy neměl s pamětí větší problém, to bylo postavené na hlavu. Napadlo ho, jestli nemá v mozku nějaké sveřepě nedobrodružné buňky, které se vypnou, jakmile se pokusí vzdálit od domova na víc než třicet kilometrů. Kdepak, ozval se tichý hlásek z podsklepení jeho mysli. Tak to nebylo. Joe netušil, proč by mu ten hlásek měl něco takového tvrdit. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523056
Hostinskému ho nejspíš bylo líto, protože před něj na bar položil jakýsi balíček. „Oběd,“ řekl na vysvětlenou. „Na cestu zpátky.“ Joe se usmál a nikoliv poprvé si pomyslel, že lidé jsou v zásadě velmi slušní. „Díky,“ odpověděl. Jakmile se zase ocitl uvnitř majáku, vzpomínky na něj se mu víceméně vrátily. Ano, na to točité schodiště k lampě si vzpomíná. A na kliky taky – vyměňoval je, protože byly dřevěné, protože o kovové se člověk v takové zimě spálí. Místnost s lampou mu byla povědomá, když teď do ní vystoupal. Vytáhl páku hlavního spínače nahoru a obří lampa se s praskotem rozsvítila. Za několik málo okamžiků se uhlíkové elektrody rozzářily jasným světlem a to se vrhlo ven z oken majáku. Na čemž něco nehrálo, Joe si totiž byl jistý, že lampu před odchodem nevypínal. Pokoušet se překonat zamrzlé moře ve tmě by od něj byla pěkná hloupost. Někdo tam musel být. Znovu se pořádně rozhlédl po místnosti a vtom si všiml, že na zemi leží zlatá mince a hrací karty. Pomaličku minci zvedl. Sotva se odsud vzdálil, a on už tu někdo byl a choval se jako doma. Někdo sem přišel s kamarádem, dali si partičku, vypnuli lampu a zase se vypařili. Jenže on při prohlídce majáku na nikoho nenarazil! Cosi v něm křičelo, že ztratil něco důležitého, nenapadalo ho však, o co by se mohlo jednat.
105 Ukázka elektronické knihy