Kultura a společnost středověké Evropy očima současníků (Ukázka, strana 99)

jak podotýká Mâle, mohli tympanon prostě zničit.6) Hlava Krista, uražená při nanášení sádry na tympanon, byla nalezena ve 30. letech 20. století a v roce 1948 vrácena na původní místo.7) Hlavní specifikum Posledního soudu v autunské katedrále ale spočívá v něčem jiném. Pokud vím, i toho si jako první povšiml Mâle.

Vzkříšení jsou už v okamžiku, kdy opouštějí hroby, rozděleni na nevinné a odsouzené. Vyplývá to z póz a gestikulace, z výrazu jejich tváří: napravo od Kristových nohou ti, kdo jsou naplnění radostí a nadějí, nalevo zoufalci. Prokletí se jakoby houpají hrůzou, mají zkroucená těla. Hlavu jednoho z hříšníků zavržených Bohem uchvátily jako kleště ohromné tlapy démona, jenž vytahuje hříšníka málem z hrobu. Kolem ženy se omotávají hadi. Hranici mezi dobrem a zlem vyznačuje anděl, jenž stojí přesně uprostřed zástupu vzkříšených a jednomu z nich hrozí mečem.

Aby objasnil, jak je možné, že sotva vzkříšení už jsou ospravedlněni nebo odsouzeni, formuloval Mâle hypotézu, že Gislebert zřejmě zastával učení o predestinaci. Mâle však přiznává, že teologové 12. století by museli takovou heretickou interpretaci odsoudit.8) Důležité ale je, že i ti, kdo povstali z hrobů, nepochybně podléhají božímu soudu, jenž je hlavním tématem tympanonu. Duše jsou váženy a jedna z nich se v draperiích archandělova roucha skrývá před démonem, jenž popadl misku vah a je lačný dalšího úlovku.

Na druhé straně od Krista se už v nebeských komnatách objevili jejich první obyvatelé. Žádná predestinace tedy nikoho nezbavuje soudu. Proto se W. Sauerländer nespokojil s Mâleho výkladem a znovu prozkoumal autunský tympanon.9) Souhlasil s tím, že někteří vzkříšení už jsou odsouzeni, kdežto jiným se dostalo milosti. S ohledem na obsah a smysl vyobrazení zdůrazňuje, že přesto všichni budou Kristem souzeni. Na rozdíl od kompozice scén Posledního soudu v jiných katedrálách, kde jsou ráj a peklo zobrazeny pod vzkříšenými, a sochařský text je třeba „číst“ shora dolů (Conques, Mâcon, Laon, Remeš apod.), v Autunu se vzkříšení nacházejí níže než vyobrazení pekla a ráje. Taková kompozice vytváří jakýsi zpětný pohyb. Svérázné „zdvojení“ soudu Sauerländer interpretuje jako „tautologickou situaci“. Reakce předjímající Poslední soud podle Sauerländera bezprostředně spojuje postavy napravo od Kristových nohou s rájem a postavy nalevo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522998

s peklem. V této „tautologické situaci“ se podle něj zřetelně ukazuje pro středověké umění typický rozdíl mezi symbolickou a scénickou rovinou. Nesoulad patrný na autunském tympanonu přesto zůstává neobjasněný.

Nový pokus překonat podivný rozpor mezi Gislebertovou scénou Posledního soudu a faktem, že lidé, kteří před ním měli stanout, už jsou předem ospravedlněni nebo odsouzeni, předložil německý uměnovědec O. K. Werckmeister. Jeho předchůdci si nepovšimli, že sama idea soudu v sobě nesla jistou ambivalenci: Poslední soud byl chápán nejen jako akt spravedlnosti, ale i milosrdenství. Proto podle Werckermeistera bylo možné i to, aby osoba byla soudu zproštěna.

Odkazuje přitom na Moralia in Iob Řehoře Velikého, podle nějž existují hříšníci, kteří už jsou prokletí a nestanou před Soudcem, stejně jako spravedliví, pro něž je Poslední soud zbytečný.10) Analogicky interpretuje i autunský tympanon. Pokud vzkříšení z mrtvých po Kristově pravici už jsou spaseni, jak vyplývá z jejich chování a výrazu, tedy postavy na druhé straně portálu budou podle Werckmeistera ještě souzeni. S poukazem na liturgii za zemřelé, jež údajně předpokládá osvobození od Posledního soudu, Werckmeister interpretuje nápisy na tympanonu takto: Kristus vystupuje v roli soudce jen vůči části vzkříšených. Ti nevyjadřují zoufalství odsouzených, nýbrž strach z nadcházejícího soudu. Proto se také brání svému vzkříšení, což je v ikonografii Posledního soudu unikátní. Jásot druhé části vzkříšených dokládá jejich vyvolenost.11) Je ale třeba uvést, že ve vyobrazení vzkříšených v románských a gotických katedrálách je výraz radosti a naděje běžný.

Co přesně hlásají nápisy na autunském tympanonu? Nápis vztahující se k vyvoleným zní: „Quisque resurget ita / quem non trahit impia vita / et lucebit ei / sine fine lucerna diei. – Tak bude vzkříšen každý, kdo nepovede bezbožný život, a bude pro něj bez konce svítit světlo dne.“ Nápis vztahující se k zavrženým: „Terreat hie terror / quos terreus alligat error / nam fore sic verum / notat hie horror specierum. – Nechť přepadne strach ty, jež svazují pozemské omyly, neboť hrůza těchto výjevů ukazuje, jaký bude jejich úděl.“ Tyto texty nejsou adresovány postavám vyobrazeným na tympanonu, nýbrž divákům. Mají charakter ujištění a varování: spravedlivé Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522998

očekává odměna, kdežto úporní hříšníci budou odsouzeni. Nápisy tedy nelze interpretovat ve smyslu, jaký předložil Werckmeister. Sliby i hrozby jsou vloženy do úst Krista-soudce, jak to potvrzuje nápis na mandorle: „Omnis dispono / solus meritos corono / quos scelus exercet / me judice poena coercet. – Sám všechny vidím a odměňuji podle zásluh, a kdo spáchal zločin, bude mnou jako soudcem potrestán.“ Nepředpojaté čtení všech tří veršovaných nápisů tympanonu nenechává nikoho na pochybách, že podle představ zadavatelů z řad duchovních Kristus soudí všechny a na soudu oddělí prokleté od vyvolených. Odměna bude následovat až po soudu („dispono solus meritos corono“). Tudíž žádná výjimka ze soudní procedury pro nikoho není možná („omnis dispono“). Text Řehoře Velikého, kterého citoval Werckmeister, byl dostupný jen velmi omezenému počtu osob zasvěcených do teologie. (Tento papež psal jak učeneckou literaturu, tak populárnější texty legendisticko-didaktického žánru, avšak Moralia in Iob nepochybně patřila k literatuře pro vzdělance.)

Naproti tomu řadoví farníci sotva mohli vůbec zauvažovat o tom, že by někdo nepodléhal Hospodinově soudu.

V traktátu Řehoře Velikého se dělení na vyvolené a zavržené komplikuje dalším členěním obou skupin postavených před Soudce.

Z vyvolených budou někteří souzeni a přijati na nebesa, další bez soudu dosáhnou království nebeského. Ze zavržených bude část souzena a zatracena. Binární dělení se tedy transformuje na čtyři kategorie. V plastickém vyobrazení Posledního soudu je podobná specifikace nemožná. Proto je na Gislebertově západním portálu, stejně jako na dalších portálech s vyobrazením Posledního soudu, použito binární dělení vzkříšených lidí. Připomeňme, že anděl s mečem uprostřed řady označuje rozdělení na dvě velké skupiny vyvolených a zavržených. Jakékoli další členění této řady by vedlo k tomu, že by se scéna soudu stala nepochopitelnou.

Obtíže spjaté s interpretací autunské verze Posledního soudu tedy zůstávají nevyřešené. Příčina spočívá podle mého soudu v tom, že uměnovědci, kteří narazili na Gislebertovu rozporuplnou interpretaci soudu, nechtěli akceptovat jako fakt vyobrazenou situaci: probíhá Poslední soud a lidé, kteří byli vzkříšeni proto, aby stanuli před Soudcem, vstávají z hrobů, a přitom jsou už předem vyvolení nebo zavržení. To je nepochybně nelogické, ba přímo nesmyslné Ukázka elektronické knihy