k tomu malý záchod a nic jiného. Na okamžik jsem cítila jen zma tek. Dostala mě nakonec smečka Lva? Proč mě nechali uzdravit, když stejně mají v plánu mě mučit? Pak se mi vybavilo posledních pár okamžiků předtím, než jsem ztratila vědomí. Chladné, neči telné oči, které se na mě dívaly. Zkontrolovala jsem si ruku a če kala, že uvidím kousnutí, ale i to se zahojilo. Sakra. Unesla mě smečka Hadonoše. Byli to strašáci měnlivců, naše nejhorší noční můry z dětství. A teď se vrátili planoucí po mstou. Nedokázala jsem zahnat myšlenky a představovala si, ja kému mučení mě chtějí podrobit, a to jen v případě, že budu mít štěstí. Mohlo by přijít i něco horšího než mučení. Ať už by mi smečka Lva provedla cokoli, najednou to bledlo ve srovnání s tím, co jsem tušila, že mě čeká tady. Přešla jsem od jedněch trýznitelů k druhým. Možná by mi bylo líp o samotě v lese. „Nejspíš si ráda povídáš sama se sebou,“ ozval se hluboký, chraplavý mužský hlas. Nadskočila jsem a uvědomila si, že jsem to všechno řekla na hlas – a že nejsem sama. Se zatajeným dechem jsem se otočila za hlasem. Ze stínů vystoupil alfa ztracené smečky, ruce založené na hrudi. Jeho pohledná tvář působila přísně a tentokrát měl na sobě košili. Škoda, zašpitl můj mozek. Tu myšlenku jsem potla čila. Teď rozhodně nebyl čas ani místo na to, abych přemýšlela, kolik jeho odhalené kůže bych ráda viděla. „Nečekala jsem, že mě někdo bude špehovat ze stínu jako úchyl,“ uklouzlo mi, než jsem sevřela ústa. Zmlkni, poručila jsem si přísně. Mira mě vždycky varovala, že moje drzá pusa bude jednou moje smrt – a já opravdu nechtěla, aby se to stalo právě teď a tady.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522972