98
si je [původní majetky jiných diecézí] původní vlastníci ponechají, či předají novému biskupství.“358 Přílohou dopisu byla kopie zakládací buly diecéze a návrh delimitačního protokolu. K dopisu je přiložen přehled faktů načrtnutý Josefem Kouklem vlastní rukou. Litoměřický biskup se v tomto dokumentu ptá, kdo přebíral farnosti, které se vrací zpět z území diecéze plzeňské diecézi litoměřické, a konstatuje, že všechny podklady k restitucím jsou na Biskupství litoměřickém.359 Celý proces delimitace a precizního stanovení hranic trval velmi dlouho. Delimitační protokol byl podepsán teprve 4. července 2001 na Velehradě a ještě na přelomu roků 2012 a 2013 došlo k posledním změnám hranic.
Farnosti, faráři, rektoři kostelů, kaplani Historický přehled Situace farní duchovní správy na území litoměřické diecéze pochopitelně reflektuje situaci i dějiny celého historického území Čech a světové církve. Církev na území dnešní České republiky má své základy duchovní správy od okamžiku, kdy se obyvatelé žijící na tomto území stali křesťany. První podobou církevní správy byl tzv. velkofarní systém. Na přibližně dvaceti českých a osmi moravských hradech byla až do konce 12. století soustředěna duchovní služba, spočívající především v křtech, sňatcích a pohřbech. Postupně se síť farností zahušťovala tak, jak vznikaly nové kostely. Majiteli kostelů byli majitelé pozemku, kteří si také dosazovali kněze bez ohledu na biskupa. Od roku 1222 existovalo patronátní právo ke kostelům, které bylo výsledkem dohody mezi králem Přemyslem Otakarem I. a pražským biskupem Ondřejem. Duchovního tehdy jmenoval biskup na návrh patrona kostela. Díky vynikající spolupráci českého krále Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic se církevní správa na našem území změnila v administrativní systém, který byl ve vzájemném souladu se systémem státním. Síť farností od té doby můžeme považovat za souvislou. K její ei obveniente ex divisione bonorum, que hucusque ad Mensas episcopales – quae vulgato nomine appellantur – Mitras – Pragensem, Budovicensem et Litomericensem pertinuerunt.“ 358 ABL, fond Ordinariát, 1994, sign. A, Dopis biskupa Františka Radkovského apoštolskému nunciovi Mons. Giovannimu Coppovi, pražskému arcibiskupovi Mons. Miloslavu Vlkovi, českobudějovickému biskupovi Mons. Antonínu Liškovi a litoměřickému biskupovi Mons. Josefu Kouklovi, č. j. 1472/94, ze dne 3. června 1994. 359 ABL, fond Ordinariát, 1994, sign. A, Koncept psaný vlastní rukou Josefem Kouklem, na hlavičkovém papíře „Tribunal Ecclesiasticum Litomericense“ nazvaný „Restituce“, bez č. j., bez data [1994].
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522966
99
destrukci došlo za husitských válek z pochopitelných důvodů náboženských zmatků. V následujícím století žila církev v provizoriu. Po znovuobsazení pražského arcibiskupského stolce roku 1561 Antonínem Brusem z Mohelnice nastala logicky i obnova duchovní správy. Doba po Tridentském koncilu a zvláště doba po třicetileté válce byla dobou obnovy a rozvoje farní duchovní správy, stejně tak jako dalších oblastí života katolické církve. Do tohoto období spadá i reforma duchovní správy kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu, který nahradil dělení na děkanáty, které od husitských válek nebyly funkční, systémem vikariátů. O něco později vzniklo roku 1655 litoměřické biskupství. Za vlády Marie Terezie a především Josefa II. byla síť farností využita pro státní administrativu. Dekretem z 1. května 1781 prohlásil Josef II. církevní matriky veřejnými knihami a církev je vedla z pověření státu až do roku 1949, kdy byly převedeny na stát a jeho národní výbory. Za Josefa II. dostaly farnosti až na výjimky prakticky dnešní podobu. Tento tuhý organizační systém církve jako organizace využívané státem vedl k odcizení církve společnosti, neschopnosti reagovat na nové výzvy, především dělnickou otázku. Odtud ve značné míře pramení český odpor k církvi spojený s odporem k Habsburkům. Po vzniku Československa v roce 1918 dostala josefínská podoba farností povážlivé trhliny, především zásluhou zákonů nového státu. To však lze ještě považovat za kontinuální vývoj. Velkou ránou do života církve a tím i do struktury farní správy byl vznik Československé církve. Zvláště v počátcích odcházely celé farnosti i se svými duchovními do nově vzniklé církve. Smrtelnou ránu zasadily systému farní správy u nás dvě totality. Za Protektorátu byla síť duchovních správ sice v podstatě zachována, ale celé části diecézí byly spravovány z Německa či Rakouska, pokud se jednalo o německy mluvící oblast tzv. Sudet, které byly přičleněny ke Třetí říši. Po válce nastala druhá tragédie pro naši zemi, v největší míře pro území litoměřické diecéze a tím i pro síť farností v této diecézi. Benešovými dekrety bylo nařízeno tzv. odsunutí sudetských Němců. Ze dne na den se tak obce vyprázdnily, a pochopitelně zanikla i farní společenství. V litoměřické diecézi se jednalo o drtivou většinu obyvatelstva. Prázdné zůstaly nejen kostely, ale samotné farnosti de facto zanikly, protože je neměl kdo tvořit. Nové obyvatelstvo přišlo v mnohem menším počtu, než bylo to, které muselo odejít, a především nemělo vztah ke „své obci“ ani ke „svému kostelu“. Farní společenství se tak skládala z několika málo lidí, některé obce, a tím i farnosti, vlastně zanikly.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522966
100
Třetí ranou pro josefínskou podobu farní duchovní správy byla komunistická totalita. Zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, byly církevní právnické osoby zbaveny patronátů (šlechta, města atd.), církvi byl zabaven majetek s tím, že se stát stává univerzálním patronem.360 Toto opatření mělo být nástrojem útlaku (nejen) katolické církve, a vskutku bylo. Církevní majetek chátral, prostředky, které byly nutné pro jeho udržení (vůbec nelze hovořit o rozvoji), nebyly vynakládány ani v promilech potřebné částky. Kněží se stali otroky stavu budov a byli za jejich stav šikanováni. Specifikum litoměřické diecéze bylo také v tom, že nezanedbatelná část jejího území byla v Severočeském hnědouhelném revíru, kde mnoho měst a obcí zaniklo a s nimi pochopitelně i farnosti, avšak do dnešního dne jen de facto. De iure tyto farnosti stále existovaly, ačkoli jejich územím byla pouhá díra v zemi nebo vodní plocha či výsypka. Analýza stavu farní duchovní správy a pokusy o její reformu Z výše uvedeného vyplývá, že stav sítě farností v okamžiku, kdy se v srpnu 1989 ujal úřadu biskup Josef Koukl, byl víc než žalostný. Na jedné straně téměř pět stovek farností s více než tisíci kostely v dezolátním stavu, na druhé straně vyprázdněné obce a k dispozici něco málo přes stovku kněží. Není divu, že volání po reformě farní duchovní správy v litoměřické diecézi byla častým refrénem nejrůznějších jednání. Do roku 2010 byly však konkrétní kroky v této oblasti naprosto minimální. Jak ubývalo kněží, sdružovaly se farnosti do větších a větších celků. V tomto případě však nemohlo být řeči o reformě sítě farností. Postupem času některé farnosti vymřely, počet věřících v nich se blížil nebo rovnal nule, ještě pár let se do takového kostela jezdilo alespoň o poutní slavnosti, ale farnost de facto zanikla. Byla udržována jako správní jednotka, jako právnická osoba, protože se po celé námi sledované období očekávalo navrácení církevního majetku. Někteří kněží se této úlohy zhostili „kreativně“ a snažili se nejrůznějšími způsoby uchovat povědomí o farnosti jako o živém organismu. Spíše však je třeba konstatovat, že nešlo ani tolik o pojem farnosti, jako o kostel, v němž bylo vždy spatřováno duchovní a kulturní centrum té které obce. Díky tomu se mnohým kněžím podařilo najít společnou řeč s představiteli obcí, protože ti chápali
360 Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát (Zákon 218/1949 Sb., § 11. odst. 1).
Ukázka elektronické knihy