98
NIETZSCHE A BLUDNÝ KRUH
Jednotné pojetí psychologie Vůle k moci je primitivní forma afektu, všechny ostatní afekty jsou jen její rozrůzněné formace; získáme zásadní poučení, když na místo individuálního „štěstí“, o které prý každá živá bytost usiluje, dosadíme moc: bytost „usiluje o moc, o nárůst moci“ — slast je jen symptomem pocitu dosažené moci, vědomí diference. […] Je čirou věcí zkušenosti, že změna neustává: o sobě nemáme nejmenší důvod si myslet, že po změně musí následovat změna jiná. Naopak: dosažený stav by zjevně musel chtít sám sebe zachovat, kdyby v něm neexistovala schopnost — právě nechtít se zachovat… Spinozova věta o sebezachování by vlastně musela změny zastavit: avšak ta věta je mylná, pravdivý je opak. Právě na všem živém se dá nejzřetelněji ukázat, že dělá vše pro to, aby se nezachovalo, nýbrž aby se stalo něčím víc… Je „vůle k moci“ druhem „vůle“, nebo je identická s pojmem „vůle“? Znamená to tolik co toužit? Nebo přikazovat? Je to ta „vůle“, o níž se Schopenhauer domnívá, že je tím, co je ve věcech „o sobě“? Má teze zní, že vůle je jen neoprávněné zevšeobecnění dosavadní psychologie, že tato vůle vůbec neexistuje, že místo aby se pochopilo rozrůznění jedné určité vůle do mnoha forem, byl škrtnut charakter vůle tím, že se z ní odečetl obsah, její „za čím“. — Tak je tomu v nejvyšším stupni u Schopenhauera: co on nazývá „vůlí“, je pouhé prázdné slovo. Ještě méně jde o „vůli k životu“, neboť život je pouze jednotlivý případ vůle k moci; tvrdit, že všechno usiluje o přestup k této formě vůle k moci, je naprosto svévolné. Neexistuje ani „duch“, ani rozum, ani myšlení, ani vědomí, ani duše, ani vůle, ani pravda: to vše jsou nepotřebné fikce. Nejde o „subjekt a objekt“, nýbrž o určitý zvířecí druh, který prospívá jen při jisté relativní správnosti, především pravidelnosti svých vjemů (tak aby mohl kapitalizovat zkušenost)…48 Jakožto primordiální pud — a to je nutno zdůraznit — je vůle k moci termín, který má vyjadřovat sílu jako takovou. Pokud se vůle k moci objeví v lidském druhu a ve fenoménu živočišnosti, tedy fenoménu „živoucí bytosti“ coby „zvláštního“ případu a jako „akcident“ jeho esence, nebude se uchovávat v druhu ani v jednotlivci, kterého podněcuje, nýbrž od přirozenosti si žádá, aby se uchování dosažené úrovně narušilo: 48
KSA 13, 14[121]–[122], jaro 1888 = Vůle k moci, § 366 a 369.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522962