98
je příčinou tolika různých zmatků a útrap, které však na druhé straně je zdrojem tolika krásy, jež by nebyla možna, kdybychom byli pouzí duchové. Anděl nemůže trpěti pro Boha, anděl se nemůže stát mučedníkem, tak jako tolik našich lidských bratří a sester. Říkajíce tuto modlitbu, myslíme na onu první dvojici lidí, která vyšla z tvůrčích rukou Božích, myslíme na to, jak Bůh ozdobil jejich duše zvláštními schopnostmi synovství Božího, zvláštní účastí na své přirozenosti, které říkáme posvěcující milost Boží a jak ona první dvojice lidí ztratila hříchem onen nadpřirozený život a narušila tím i svoji přirozenou bytost, tak jako když vzácná váza úderem praskne a je nebezpečí, že se snadno rozsype docela. Proto bylo třeba přetvoření naší přirozenosti, a proto ono přetvoření bylo podivuhodnější než stvoření. K stvoření stačil prostý povel Boží vůle: Budiž. Staň se. I k přetvoření by to bylo snad stačilo. Je nám těžko možno stopovat úmysly a možnosti Boží, víme však, že Bůh se nespokojil pouhým svým Budiž, nýbrž rozhodl se nám viditelným způsobem ukázat, jak nás má rád, jak jsme mu drazí. Neváhal stát se účastným našeho lidství, jak o tom mluví naše modlitba, jak o tom v těchto dnech budou zas tak výmluvně mluvit Vánoce. Člověk, jenž svoje lidství hříchem rozrušil, vidí najednou mezi sebou člověka, jehož vnější, tělesné lidství bude sice také rozdrceno, a to zuřením naší lidské špatnosti, jehož vnitřní lidství však bude nedotknutelnou svatyní čisté, nezištné lásky k Otci a k nám. K této svatyni Kristova Srdce, Kristova vnitřního života, se proto musíme každý přimknout, ona je od chvíle prvních Vánoc jediným střediskem života a světla a právě oním přimknutím se může uskutečnit ono podivuhodnější přetvoření, o němž mluví naše modlitba. Slova o přetvoření podivuhodnějším než stvoření by nám měla živě tanouti na mysli zejména tehdy, kdy např. vzpomínka na naše hříchy, na to, že jsme třeba někdy, jak se říká, zkazili svůj život, nám bere chuť do každé další snahy, protože si řekneme, že už to není nic platné, že z nás a našeho života už nemůže nic pořádného být. Tak nemá smýšleti křesťan. Celé, sice bolestné, krvavé, a přece zase nevýslovně skvělé drama našeho vykoupení má vždy rozhodně zatlačit všechny myšlenky malomyslné, které ostatně plynou většinou z naší lenosti, z nedostatku opravdové pokory, z nedostatku opravdové lásky. Máme-li za sebou bouřlivý život, řekněme hříšný, nebude sice nikdy naše mysl vypadat stejně jako duše prosté, jichž se nikdy nedotkla špína života, to však neznamená, že nemůže být i ona skvěle krásná. Krása růže není krásou lilie, krása tulipánů není krásou fialek nebo karafiátů, jiřina není totéž jako maceška, a přece každá má své místo a jen ze souhrnu všech vyplývá skvělost našich zahrad
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522961
99
a parků. Tak je tomu i s naší dokonalostí. Jan Evangelista a Jan Křtitel, apoštol Filip a apoštol Pavel, sv. Augustin a sv. Alois jsou různé květy v zahradě Boží, stejně jako sv. Terezička od Ježíška a sv. Maria Magdalena. Maria Magdalena byla hříšnice. Farizej Šimon by byl proto nedovolil, aby se jej byla na veřejnosti dotkla, a pohrdal proto Kristem Pánem, že tu její hříšnost necítí a nepozná. Dnes je však Maria Magdalena světicí, a když má svátek, recitujeme v její mši svaté Credo, ačkoliv to neděláme ani při mši svaté panen, ani při mši svaté velkých svatých biskupů. To dovede Bůh, to je to mirabilius reformasti – podivuhodněji jsi přetvořil. Dejme se tedy takto Kristu přetvořit. Ponořme každý den svou mysl se všemi jejími plány a starostmi do obětního kalicha tak, jako tam kněz lije kapku vody a prosme vroucně, upřímně a vytrvale, abychom stále více a více byli účastni Božství toho, jenž neváhal státi se účastným našeho lidství. Čím více nás přetvoří toto Kristovo Božství, tím budeme svobodnější, tím sproštěnější budeme úzkých sobeckých starostí a dovedeme jako Kristus sám cítit s celým světem, myslit na celý svět a za celý svět se upřímně modlit, jak to činí kněz, právě když obětuje kalich s vínem. Vrací se totiž opět do středu oltáře a jako obětoval před tím chléb, tak obětuje nyní víno, říkaje při tom modlitbu: Obětujeme Ti, Pane, kalich spasení, a prosíme dobrotivost Tvou, aby vystoupil s líbeznou vůní před tvář Tvé božské velebnosti za spásu naši i celého světa. Znovu a znovu si všímejme bohatství modliteb mše svaté. Na všechno v ní pamatuje Církev svatá, takže kdybychom opravdu se dovedli modlit mši svatou, mohli bychom být jisti, že smýšlíme a cítíme jako praví katoličtí křesťané, kteří se dovedou zajímat o celý život ve vší jeho všestrannosti a v celém jeho bohatství. To právě znamená být katolický, totiž všestranný, někdo, kdo má pro vše pochopení, kdo je prakticky přesvědčen o tom, že život je nevyčerpatelně bohatý, protože je projevem nevyčerpatelného bohatství Božího, a že i my sami budeme Bohu tím blíže, čím více onoho bohatství života dovedeme pojmout do svého srdce. To by nám dalo opravdovou svobodu dítek Božích, že bychom všechno milovali, a přece na ničem křečovitě nelpěli, poněvadž bychom na jedné straně byli sice pevně přesvědčeni, že všechno je od Boha a že na všem se zrcadlí jeho dokonalost, na druhé straně bychom však nikdy nezapomínali na omezenost a pomíjejícnost všech věcí, které nejsou Bůh. U žádné bychom nezůstávali stát, žádná by nás nemohla spoutat a zotročit. Dívali bychom se na ně na všechny jako na sympatické staré druhy, kteří jdou stejnou cestou, na níž si mají vzájemně pomáhat. A tak každá věc stvořená, když nám tak podá ruku a když na nás vydechne svou vůni, nám zároveň připomíná, že máme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522961
100
stoupati dál, že nemáme zůstávat stát u ní, a že právě tehdy, nezůstaneme-li stát u ní, je naděje, že u cíle cesty ji navěky najdeme u Toho, skrze něhož a v němž všechny věci mají své trvání a všechnu svou krásu. Dovedeme-li se takto dívat na všechno kolem sebe, pak dovedeme všechno milovat, silně a energicky milovat, a přece zase budeme na všem nezávislí, protože budeme stále víc a víc poznávat, že ku štěstí nám stačí Bůh sám, k němu však, že máme vždycky otevřenou cestu, i kdybychom byli jakkoli chudí, i kdybychom byli úplně samotní, úplně nepochopení a opuštění. Jen naše nitro chce Bůh, jen v něm se o všem rozhoduje, o naší hodnosti a nehodnosti, o naší blízkosti nebo vzdálenosti Bohu. Na to vše bychom mohli myslit při modlitbě, kterou kněz říká nad obětními dary po obětování vína. Zní takto: V duchu pokory a se srdcem zkroušeným nechť jsme přijati od Tebe, Pane, a tak nechť se koná dnes naše oběť před tváří Tvou, aby se Ti líbila, Pane Bože. Je to dávná starozákonní modlitba, kterou se modlil v zajetí jeden mladý člen vyvoleného národa. Ten jeho národ byl tehdy rozptýlen a zdeptán, byla zpustošena jeho vlast, byl zpustošen chrám, kde se obětovalo Hospodinovi. Ten mladý člověk to všechno ví, je si toho vědom, stěžuje si na to: „Jsme chudí, Pane, a ponížení pro své hříchy. Není ani knížete ani vůdce, ani proroka, ani žádných obětí, ani kadidla, není ani místa, kde bychom Ti obětovali. Ale s myslí zkroušenou a s duchem poníženým buďme přijati, a toto naše smýšlení Ti budiž jako celopaly beranů a býků, jako tisíce tučných beránků.“93 Po tisíciletí opakuje i Církev tuto modlitbu, protože je v ní vysloveno to nejzákladnější, čeho je nám třeba, abychom došli k Bohu. Jen takovým srdcem pokorným a čistým, takovým jakýmsi dětským srdcem pochopíme tajemství Boha Dítěte, které máme v nastávajících Vánocích opět prožít, ono tajemství Boha, jenž přichází tak blízko, blizoučko nám, a to nejenom o Vánocích, nýbrž vždy, kdykoliv naše srdce je skutečně připraveno, aby jeho blízkost prožilo a ocenilo.
Závěr offertoria Vždy94 znovu a znovu bychom se měli nořit do obřadů a modliteb mše svaté s přesvědčením, že v ní je skutečně nejhlubší a nejkrásnější tajemství naší víry, že v ní je obsaženo všechno, čeho potřebujeme ke krásnému životu synů a dcer Božích. 93 Dn 3,37–39 (přídavky k Danielovi – tři muži v rozpálené peci). 94 Promluva ze 4. ledna 1948. Vstupní slova: „Pokračujeme ve svém výkladu mše svaté. Vždy znovu...“
Ukázka elektronické knihy