98
je příčinou tolika různých zmatků a útrap, které však na druhé straně je zdrojem tolika krásy, jež by nebyla možna, kdybychom byli pouzí duchové. Anděl nemůže trpěti pro Boha, anděl se nemůže stát mučedníkem, tak jako tolik našich lidských bratří a sester. Říkajíce tuto modlitbu, myslíme na onu první dvojici lidí, která vyšla z tvůrčích rukou Božích, myslíme na to, jak Bůh ozdobil jejich duše zvláštními schopnostmi synovství Božího, zvláštní účastí na své přirozenosti, které říkáme posvěcující milost Boží a jak ona první dvojice lidí ztratila hříchem onen nadpřirozený život a narušila tím i svoji přirozenou bytost, tak jako když vzácná váza úderem praskne a je nebezpečí, že se snadno rozsype docela. Proto bylo třeba přetvoření naší přirozenosti, a proto ono přetvoření bylo podivuhodnější než stvoření. K stvoření stačil prostý povel Boží vůle: Budiž. Staň se. I k přetvoření by to bylo snad stačilo. Je nám těžko možno stopovat úmysly a možnosti Boží, víme však, že Bůh se nespokojil pouhým svým Budiž, nýbrž rozhodl se nám viditelným způsobem ukázat, jak nás má rád, jak jsme mu drazí. Neváhal stát se účastným našeho lidství, jak o tom mluví naše modlitba, jak o tom v těchto dnech budou zas tak výmluvně mluvit Vánoce. Člověk, jenž svoje lidství hříchem rozrušil, vidí najednou mezi sebou člověka, jehož vnější, tělesné lidství bude sice také rozdrceno, a to zuřením naší lidské špatnosti, jehož vnitřní lidství však bude nedotknutelnou svatyní čisté, nezištné lásky k Otci a k nám. K této svatyni Kristova Srdce, Kristova vnitřního života, se proto musíme každý přimknout, ona je od chvíle prvních Vánoc jediným střediskem života a světla a právě oním přimknutím se může uskutečnit ono podivuhodnější přetvoření, o němž mluví naše modlitba. Slova o přetvoření podivuhodnějším než stvoření by nám měla živě tanouti na mysli zejména tehdy, kdy např. vzpomínka na naše hříchy, na to, že jsme třeba někdy, jak se říká, zkazili svůj život, nám bere chuť do každé další snahy, protože si řekneme, že už to není nic platné, že z nás a našeho života už nemůže nic pořádného být. Tak nemá smýšleti křesťan. Celé, sice bolestné, krvavé, a přece zase nevýslovně skvělé drama našeho vykoupení má vždy rozhodně zatlačit všechny myšlenky malomyslné, které ostatně plynou většinou z naší lenosti, z nedostatku opravdové pokory, z nedostatku opravdové lásky. Máme-li za sebou bouřlivý život, řekněme hříšný, nebude sice nikdy naše mysl vypadat stejně jako duše prosté, jichž se nikdy nedotkla špína života, to však neznamená, že nemůže být i ona skvěle krásná. Krása růže není krásou lilie, krása tulipánů není krásou fialek nebo karafiátů, jiřina není totéž jako maceška, a přece každá má své místo a jen ze souhrnu všech vyplývá skvělost našich zahrad
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522961