98
s mnoha obtížemi. Kauzální agent je v tomto případě totiž velmi heterogenní, jak jsme ukázali v rámci vymezení emocí, jež předkládají Archerová a Thoitsová. Díky tomu by pro nás bylo obtížné vůbec určit, která část emocí momentálně působí na lidské jednání, zda vůbec má v daném okamžiku kauzální sílu. Z této heterogennosti plyne i existence mnoha dílčích mechanismů, které se k jednotlivým modalitám emocí vážou. Působení fyziologických změn organismu na lidské jednání například při prožívání strachu či úzkosti v okamžiku, kdy se proti člověku řítí hrozivě vypadající zvíře, je jiným emočním mechanismem než euforie po vstřelení gólu do sítě kanadského týmu ledního hokeje v semifinále olympijských her v Naganu. První z nich je dominantně spojený s fyziologickou poplachovou reakcí organismu, zatímco druhý s interpretací kulturního významu dané události, její důležitosti jako zdroje celonárodní prestiže a hrdosti. Kombinace těchto problémů nám tudíž nedovoluje o „teorii emocí“ uvažovat jako o samostatném způsobu vysvětlení v sociologii s unikátním a jednotným kauzálním agentem a s ním spojeným mechanismem. Přesto nelze emocím upřít jejich kauzální vliv na lidské jednání, jak ilustrují práce mnoha představených badatelů. Jedním z možných řešení tohoto problému se nám jeví využití koncepce stratifikované reality, s níž pracuje kritický realismus [viz např. Bhaskar 1998, 2008; Elder-Vass 2010]. Tato koncepce tvrdí, že realita je členěna do vrstev, které mají své vlastní kauzální agenty a mechanismy. Ostatně to lze ilustrovat na jednotlivých obecných teoriích, které jsme uvedli výše. Pro funkcionalistickou teorii je příznačné, že se její agenti a mechanismy nacházejí na makrosociální úrovni institucí, zatímco u teorie racionální volby jde o úroveň mikrosociální, tj. rovinu individuálních aktérů a jejich strategického rozhodování. V případě teorie moci je to sociální meziúroveň a u kulturalistické teorie jde o úroveň diskurzu či sémiotických struktur, která je od dílčích sociálních struktur do určité míry separována, jak kupříkladu ukazuje Karl Popper [1998] ve své koncepci tří světů nebo představitelé kulturní sociologie tvrzením o relativní autonomii kultury [Kane 1991]. Nakonec pro neodarwinistickou teorii je charakteristická úroveň subbuněčná. Dané rozlišení je podstatné, jelikož umožňuje (přinejmenším analyticky) odlišit mechanismy, které působí na stejné úrovni reality, tzv. horizontální mechanismy, mající shodné či velmi podobné ontologické charakteristiky, od mechanismů, které působí napříč stratami reality, tzv. vertikální mechanismy, jež jsou si ontologicky nepodobné. První z nich mají vůdčí kauzální sílu, zatímco ty druhé výsledky působení
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522944