98
s mnoha obtížemi. Kauzální agent je v tomto případě totiž velmi heterogenní, jak jsme ukázali v rámci vymezení emocí, jež předkládají Archerová a Thoitsová. Díky tomu by pro nás bylo obtížné vůbec určit, která část emocí momentálně působí na lidské jednání, zda vůbec má v daném okamžiku kauzální sílu. Z této heterogennosti plyne i existence mnoha dílčích mechanismů, které se k jednotlivým modalitám emocí vážou. Působení fyziologických změn organismu na lidské jednání například při prožívání strachu či úzkosti v okamžiku, kdy se proti člověku řítí hrozivě vypadající zvíře, je jiným emočním mechanismem než euforie po vstřelení gólu do sítě kanadského týmu ledního hokeje v semifinále olympijských her v Naganu. První z nich je dominantně spojený s fyziologickou poplachovou reakcí organismu, zatímco druhý s interpretací kulturního významu dané události, její důležitosti jako zdroje celonárodní prestiže a hrdosti. Kombinace těchto problémů nám tudíž nedovoluje o „teorii emocí“ uvažovat jako o samostatném způsobu vysvětlení v sociologii s unikátním a jednotným kauzálním agentem a s ním spojeným mechanismem. Přesto nelze emocím upřít jejich kauzální vliv na lidské jednání, jak ilustrují práce mnoha představených badatelů. Jedním z možných řešení tohoto problému se nám jeví využití koncepce stratifikované reality, s níž pracuje kritický realismus [viz např. Bhaskar 1998, 2008; Elder-Vass 2010]. Tato koncepce tvrdí, že realita je členěna do vrstev, které mají své vlastní kauzální agenty a mechanismy. Ostatně to lze ilustrovat na jednotlivých obecných teoriích, které jsme uvedli výše. Pro funkcionalistickou teorii je příznačné, že se její agenti a mechanismy nacházejí na makrosociální úrovni institucí, zatímco u teorie racionální volby jde o úroveň mikrosociální, tj. rovinu individuálních aktérů a jejich strategického rozhodování. V případě teorie moci je to sociální meziúroveň a u kulturalistické teorie jde o úroveň diskurzu či sémiotických struktur, která je od dílčích sociálních struktur do určité míry separována, jak kupříkladu ukazuje Karl Popper [1998] ve své koncepci tří světů nebo představitelé kulturní sociologie tvrzením o relativní autonomii kultury [Kane 1991]. Nakonec pro neodarwinistickou teorii je charakteristická úroveň subbuněčná. Dané rozlišení je podstatné, jelikož umožňuje (přinejmenším analyticky) odlišit mechanismy, které působí na stejné úrovni reality, tzv. horizontální mechanismy, mající shodné či velmi podobné ontologické charakteristiky, od mechanismů, které působí napříč stratami reality, tzv. vertikální mechanismy, jež jsou si ontologicky nepodobné. První z nich mají vůdčí kauzální sílu, zatímco ty druhé výsledky působení
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522944
99
horizontálních mechanismů spíše jen modifikují. V případě uvedených obecných teorií představují všechny, s výjimkou neodarwinistické koncepce, mechanismy horizontální úrovně, jelikož v případě uvedené koncepce působí kauzální agent na subbuněčné úrovni na chování aktérů na sociální mikroúrovni, ačkoliv výsledky jejich chování se často projevují opět na subbuněčné úrovni, skrze modifikaci genové výbavy organismu. Uvažujeme-li o působení emocí jako kauzálních mechanismů, je nutno říci, že se s nimi setkáváme hned na několika úrovních reality (somatické, psychické, ale i diskurzivní, jak např. upozorňuje Archerová). Z tohoto důvodu se domníváme, že ve vztahu k sociálním jevům a zvláště pak k lidskému jednání je vhodné o emocích v prvé řadě uvažovat jako o různých mechanismech vertikální úrovně, které modifikují výsledky mechanismů horizontální úrovně. Uvedené lze velmi dobře ilustrovat na tom, jak emoční mechanismy spoluovlivňují mechanismy jiných obecných teorií. Jak např. ukazuje Damasio [2000], na instrumentálně racionální jednání, charakteristické pro teorii racionální volby, působí také emoční prožívání, jelikož emoce – jako somatické markery – dávají jedinci zprávu o tom, jak je jeho rozhodnutí v daný okamžik důležité, jaké konsekvence pro něj může mít, čímž mu umožňují lépe promyslet a zvážit vlastní rozhodování. Modifikují tak kauzální mechanismus instrumentálně racionálního jednání. Obdobně je tomu i v případě dalších obecných teorií. Jako závěr našich úvah prezentujeme schéma (tabulka 5), které v sobě obsahuje výčet působení emočních mechanismů horizontální úrovně na mechanismy jednotlivých obecných teorií. Za kauzálního agenta zde považujeme jeden z typů emocionálního komentáře, jak ho formuluje Margaret Archerová [2004]. Emocionální komentář na určité ontologické úrovni disponuje osobitým mechanismem, který „vertikálně“ ovlivňuje výsledek působení mechanismu obecné teorie. Jako doklad oprávněnosti našich předpokladů uvádíme k jednotlivým emočním mechanismům odkazy ke stěžejní literatuře, která popisuje obdobné působení emocí na lidské jednání.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522944
100
Tabulka 5. Vztah obecných teorií a emočních mechanismů Typ obecné teorie
Mechanismus obecné teorie
Kauzální agent spojený s emocemi
Emoční mechanismus působící na mechanismus obecné teorie
Funkcionalistická teorie
Funkcionální požadavky systému
Emocionální komentář na úrovni diskurzivního řádu
Potvrzování/narušování očekávání ohledně požadavků sociálního systému [Turner 2012]
Teorie racionální volby
Instrumentální racionalita
Emocionální komentář na somatické úrovni
Zpřesňování rozhodování aktérů [Damasio 2000; Frijda 1986]
Teorie moci
Zdroje
Emocionální komentář na úrovni diskurzivního řádu
Mobilizace/demobilizace aktérů v soupeření o zdroje skrze tvorbu hranic skupiny a významu zdrojů [Sayer 2005a, 2005b]
Neodarwinistická teorie
Příspěvek ke zdatnosti organismu
Emocionální komentář na somatické úrovni
Zpřesňování adaptačního chování lidského druhu [Turner 2014]
Kulturalistická teorie
Sémiotická praxe
Emocionální komentář na úrovni diskurzivního řádu
Vytváření (somatizovaného) významu aktéra, události, instituce, procesu [Turner, Stets 2006]
Symbolické násilí, kulturní kódy a emoce S působením emocí na sociální jevy se lze setkat nejenom v publikacích z oblasti sociologie emocí, ale i v některých významných soudobých teoriích, které ačkoliv emoce přímo nekonceptualizují, disponují v nich významnou úlohou právě jako horizontální mechanismus. Toto tvrzení budeme dokumentovat na dvou vlivných teoretických přístupech dneška: relační sociologii Pierra Bourdieua, kterou bychom společně s Mahoneym mohli označit za jednu z teorií moci, a koncepci Jeffrey C. Alexandera, pro niž je charakteristická kulturní orientace. Na tomto místě snad ještě doplňme, že se nepokoušíme obě teoretické koncepce přepsat ve světle působení emočních sil. Spíše se snažíme upozornit na to, v ja-
Ukázka elektronické knihy