mrholivého smetiště, slzavá ubitost toho výjevu a divná, jako by to možná byla jen moje vzpomínka na předchozí vtělení v Sankt Petěrburgu v Rusku anebo na klihovité ghí v křečovitých tmavých kuchyních v betu v dávnu a pradávnu, jenom ne s tím kloboukem — Ten klobouk, s tím zvláštním náklonem jak z Dostojevského, patří Západu, na tuhle stranu té motanice, země — A mně se zdá, že ten malý muž kráčí směrem k nepopsatelně nádherné trhlině v tom dešti, kde bude jen otevřené nebe a záře, ale já se tam nikdy nedostanu, protože mě v mém současném vozidle postrkují jinam — On, pěšky, směřuje do čisté země — A tak mi připadalo, když hrály varhany a kněz latinsky vyzpěvoval u oltáře daleko před lavicemi na konci času, že Gerard, teď už nehybný, vystavený na márách na konci hlavní lodi u mříže před oltářem, podlouhlou tvář vyrovnanou, vyzvednutý na čestné místo a obložený květinami a pomazaný, že je vysvobozen do té Čisté země, kam já nikdy nebudu smět, nebo aspoň hodně dlouho ne — Děsná deštivá mer! Děsná deštivá mer!
„Et pro omnibus“ zpívá kněz, stoupající a klesající latina, všude kadidlo, a otáčí se s tou nedotknutelnou křehkostí krajky na posvěcené černi, se všemi proprietami a mému tříletému mozku připadá, že „et pró ómni-bús“ je popis té země a toho dosažení, Gerardovy slávy — (jež byla prorokována) — „aeternam“, pochmurný pokles písňového hlasu, „věčnost“, málem dokážu uhádnout a vyčenichat to místo a žádný svod v mé rozhárané mysli mě nesvede z cesty a nesetřese — A jsem tak malý a tak daleko vzadu, a v mých pozdějších představách a snech se zdá, že pohřeb se konal jen přes ulici od našeho domu v podivném jiném kostele prostupujícím vše — Právě tak ta nejjednodušší věc na světě, když se na ni podíváte pořádně, je prvotní hádankou.
— Daleko vzadu v kostele jsou postávači s prázdnými výrazy, jako na Velký pátek, když je kostel plný lidí a obvykle prší (v souladu s pověrou) a vzadu postávači v galoších nebo holínkách s deštníky chtějí rychle odejít ze sněžné milosti a vrátit se ke kulečníku — Nerozumím ničemu z pohřebního obřadu, jeho
vážnost se míjí s mou povznesenou hlavou, když se rozhlížím a dumám o tvářích lidí a těch tragických galoších a vlhkých cákancích, málem loužičkách vzadu v kostele a beznadějné provlhlosti, jako by se to všechno dělo pod nějakými kamennými schody a všude ponuré stíny, v nichž nažloutlý mramor vypadá tak matně, tak smutně — Kapesníky u očí tetiček a matek, jejich tváře se stahují do dílků, přejí si, aby byl neumřel, ach, zdá se mi to případné a náležité, patří to k tomu představení — Je to obrovský nadpozemský lm, já jsem statista a Gerard hrdina a Bůh to všechno režíruje z Nebe —
Vidím bezútěšné dřevěné ohrady v dešti a malého muže v tajemném klobouku a moje mysl víří a já vidím jen roj andělů v kostele ve formě náhlých myriád ozářených sněhových vloček extáze — Je mi k smíchu, že někomu je snad do pláče — Malinko vykřiknu, matka mi zakryje tvář a jemně mě poplácává, „Non non non“ — Lidé zachmuření pohřbem uslyšeli hlas malého dítěte, myslí si: „Nerozumí tomu.“ —
Chci nějak vyjádřit, „Tady a Teď vidím extázi“, božskou a dokonalou extázi, odměnu bez konce, je tady, vždycky tu s námi byla, formality hrobky jsou neznalé nepodstatnosti nejvhodněji zasmušile prováděné náležitě kvali kovanými aktéry a herci a latinskými zpěváky — Jako budíček spustí vzadu chlapecký sbor a matce vyhrknou slzy, zpívající chlapci ji vždycky sebrali.
„Někteří z nich Gerarda znali!“ oznamuje hrdě vážnému Emilovi stojícímu poblíž a skrze něj i Marii — „Andílkové!“
(„Zpívejte, zpívejte,“ myslí si, „zpívejte ze srdce, mí andílkové, pro mého kamaráda Gerarda, který umřel, můj chlapíček, můj smutný synek — To pro sebe zpíváte, andílci!“)
I já slyším, jak chlapci zpívají, a otočím se a uvidím je na kůru, jejich úú-hlásky pozdvižené a zrůžovělé k černým pažím hypnotizéra, hypnotizéra pocitů — Podle toho, jak zpívají, a příznačného šramotu se pozná (a podle stále častějšího pokašlávání), že bohoslužba je skoro u konce — Je to hračka, zakašlat ech echm a jít domů, z cizího pohřbu!
A och rakev vepředu a kněz pohupuje ciboriovou kadidelnicí a s každým zhoupnutím, do tří směrů, jako by to byl nějaký čarovný signál posílaný po laně, ke zvonu, zhoupne se venkovní střešní zvon jako závan samotného dýmu a vydá tlumené „bim bam“ pro poučení lidí v Centreville, Gerard umřel — Mrholivá zvěst — Z kadidelnice „cink“, tak jemné a tiché, pak zvuk spojovacího signálního lana „chřest“ a „bim bam“, taková krásná hudba a já vidím tři kouřové sloupce hudby stoupat a odplývat — Radujme se.
Všichni nasedneme do aut a ta se pomalu proplétají průvodem a pak se vydáváme na dlouhou pomalou cestu podél Merrimacu, kolem provlhlých stromů, pod svým listovím vypadají smutně, k mostu u Tyngsboro, a přes něj, do Nashuy, vjíždíme do toho malého města (městečka, odkud pocházejí mí rodiče) v neradostném procesí, na hřbitov za městem, ze kterého si pamatuju dlouhou šedivou zeď a lesknoucí se bulvár v dešti —
A pak složí jemně rakev na provazy, které přes svůj důstojný vzhled nemají nic důstojného na práci, a spustí ji níž, jemně, tu malou hroudu bolesti, do bláta — Po stranách výkopu jsou vidět kořeny a pleskající úlomky — Muži stojí kolem, otec mezi nimi, prostovlasí, v pitomé bezmoci pod nezměrnou a nekonečnou oblohou, která s pobídkou „No“ shlíží na celou scénu —
Otcovy zvlněné vlasy jsou vlhké, rozcuchané, a víčka má spuštěná dolů, tam už budou vždycky — Studená pro klečící, tato země, a on znovu poklekne, studí to do kolen — Máma a Nin sedící se mnou v černém autě se rozvzlykají, když rakev klesne a zmizí, otočím se k nim a povídám „Ale proč pláčete?“
„ Jean, ty tomu nerozumíš, jsi ještě malý, nerozumíš tomu,“ štkají, když vidí mou zrůžovělou tvář, můj tázavý pohled.
Podívám se zase ven, muži o krok ustoupili, čekají, starý hrobník vezme lopatu a zavře knihu.