7 Jen ta nejpodezřívavější povaha by uhodla, že Malachiáš nenáviděl hostitelskou roli. Dlouhou příjezdovou cestu ke Klášteřínu lemovaly barevné lucerny, třpytivé kameny navádějící zbloudilé děti ztemnělou zahradou. Jiné zářily pod stromy, u okrasných rybníčků a mramorových soch, výseky světla, v nichž se shromažďovali hosté zabraní do hovoru, zatímco služebnictvo se staralo o to, aby na žádný žaludek nedoléhalo břímě hladu a nikomu nevyschlo v hrdle. Svět za oknem kočáru byl Džosirimu stále cizí, v neposlední řadě proto, že ráz klášteřínského zámku se v krátkém čase tak zásadně změnil. Při jeho první návštěvě byla zahrada… ne zrovna zarostlá, ale rozhodně zanedbaná. I sochy na světlinách mu připadaly zvláštní. Bylo mezi nimi sice i několik nahrubo zhotovených, shrbených strážných soch vzešlých z pověrčivosti, které údajně skýtaly ochranu před zlými duchy, ale většina znázorňovala urozené státníky a vojenské hrdi ny, ztvárněné s pomocí čistých, klasických linií. Palouky zalid něné sochami byly sice v Jižsku poměrně časté, ale mívaly drsnější vzhled — byly to projevy úcty k bohům, zřízené v místech, kde vládla stará magie. Taková díla byla stěží vhodná pro setkání společenské smetánky, a navíc nezřídka naháněla hrůzu, ale Džosirimu se po nich přesto stýskalo. Trezie byla městem, kde byly staré zvyky vymýceny nebo důkladně ukryty, městem v područí Lumestry. Zářné Lumestry, která vytvořila svět z prvotní Tmy jako útočiště pro pomíjivé děti. Bohyně bezmezné trpělivosti a soucitu, nebo se to o ní aspoň říkalo. Džosiri měl v tomto případě své důvody k pochybnostem. Jak moc se může lišit matka od dcery, když na to přijde? [[Pokud se ukáže, žes mě násilím vytáhl z domu jen proto, abychom mohli sedět a civět na jiný dům, budu velmi popuzená.]] V Anastáziině dutém, zpěvavém hlase doznívaly ozvěny jejich ne tak docela hádky. Neobnášela násilí, jen slova. Anastázie byla odolná vůči prvnímu a neústupná vůči druhému.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522864