„Tak to já už zařezávám. Táta mě po škole hned vzal do firmy a mám teď pod sebou sedm lidí. A jednou týdně jedu sem do Říma, to víš, pořád je potřeba něco zařizovat,“ odpověděl Alberto. „A co posilovna? Chodíš tam ještě?“ ptal se Francesco. „Ále, ani mně nemluv. Sehnal jsem si jednoho parťáka a ten třasořitka je vždycky po cvičení úplně hotovej. Dává si tam míň cihliček18, víc prý ani neutáhne. Co ti mám říkat, prostě bída,“ postěžoval si Alberto. „Tak mě napadá. Co kdybychom chodili zase spolu? Já to zařídím. Vyhovovalo by ti to jednou týdně?“ zeptal se Francesco a popsal mu, kam chodí. „To je skvělé. Raději ráno než odpoledne. Jezdím sem každý týden. Třeba středa?“ nadhodil Alberto. „Fajn. To se mi hodí. Takže příští středu, budu se těšit.“ Pak si toho oba přátelé spoustu napovídali. A bylo o čem, vždyť se už dlouho neviděli. Probrali všechno, ženskými počínaje a dobrým jídlem konče. „Budu muset už běžet, mám toho ještě spoustu,“ rozloučil se Alberto, nastartoval a zmizel. Francesco byl rád. Do posilovny nyní chodil, ale sám. Žádného vhodného parťáka neměl. A ve dvou je to přece jenom lepší. Francesco seděl v universitní jídelně, před sebou tác s jídlem, ten den měli jeho oblíbené jídlo. Jídelna byla skoro plná, u stolů klábosící 18
Přídavná závaží na cvičebních strojích v posilovně.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522595