Básnická paměť a sociální víra Marie Majerové Pavel Fraenkl Cestuje-li skutečný básník a vydává-li pak slovesný počet nejen ze svých vnějších dojmů a toulek, nýbrž i z obohacené své citové zku šenosti a z niterného svého poznání, bývá to téměř pravidelně pře devším zkouška celé jeho tvůrčí organizace: jak velká je svěžest jeho smyslů a přirozené bohatství jeho kulturní paměti; v jakém poměru se u něho váže empirická skutečnost s prvkem dokreslu jící obraznosti, jež teprve umělecky uceluje pršku přelétnuvších dojmů a komponuje roztříštěnou impresi v nový, zákonný tvar; jak mohutný je básníkův intelekt a opravdovost jeho zájmů; co je pra vým nazíracím orgánem jeho tvůrčího vidu; v čem vrcholí a sílí, kde slábne a ztrácí se jeho básnický typ. Jedině to jsou otázky, jež si klade před takzvanými cestopisy, pokud je ovšem píší básníci, umělecká kritika. V tomto smyslu a v tomto dosahu je básnický cestopis především zkouškou paměti citu a ducha a již tím záro veň přesnějším dokladem o tvůrčím bohatství i ustrojení svého původce. Není to poprvé, co se Marie Majerová vydala na cesty jako po zorovatelka neomezené lačnosti smyslové a zvídavosti podněco vané k novým výbojům zraku v prostředích stále živých a přes ných; vedle Francie a Slovenska, jejichž krajový podklad jí sloužil k dobové látce románové nebo k cyklu drobnějších povídek, byla to zvláště Amerika a poté sovětské Rusko, kam se vypravila. Její Dojmy z Ameriky vydané před třinácti lety i Den po revoluci napsaný roku 1925 hledí k dvěma stránkám spisovatelského naturelu Ma rie Majerové a to v plnosti nestejně silné; živý cit pro společenskou spravedlnost, prožívaný nadto v těsném blíženectví s otázkou že nina postavení v dnešní sociální skutečnosti tvoří součást názoro vou, kdežto hltavé a rozkošnicky úsměvné rozeplání zraku, který chytá a spásá, raduje se a řadí získané dojmy, ustaluje druhou
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522518