jasnou představu, jak má vypadat čas, ke kterému má být vychovávaný přiveden? Můžeme ještě hovořit o osobní svobodě, pokud se svoboda stane obecným ideálem, dokonce nárokem, představou v moci toho, kdo ji formuluje a kdo k ní pak případně také „přivádí“? Platí, že i tažný kůň může být svobodný, pokud ho přesvědčíme, že svoboda znamená nechat se zapřáhnout a dobře táhnout? Na druhou stranu, pokud bychom nechápali volný čas jako určitým způsobem vymezený čas či „prostor“, ale spíše jako určitou kvalitu prožívání,238 můžeme ve slovním spojení „k volnému času“ podobně jako ve spojení „ke svobodě“ vidět spíše aspekt „nastavení mysli“. Jistě všichni známe stav, kdy sice máme „volno“, ale stále nám to nějak „nedochází“. Nebo naopak, pokud člověk prožívá svoji práci („zaměstnání“) jako čas seberealizace, sebeaktualizace, může tento čas prožívat v podstatě shodně jako čas volný, svobodný. V podmínkách naší pedagogické práce by snad ilustrací této skutečnosti mohlo být „vytržení“, které zažívají zaměstnaní studenti kombinované formy studia, pokud se účastní vícedenního kurzu, kde na ně nedoléhají nároky požadavků a kde mají čas si jen tak povšimnout, „že je hezky“. Z výpovědí některých studentů je zřejmé, že k takovému prožitku může dojít i během jedné vyučovací hodiny, pokud na ni člověk přijde „jen tak, že si to vybral“, takže toto „volno“ vlastně prožívá jako odpověď na pozvání, že „může přijít“. Ale opět to nelze chápat tak, že by se jednalo o metodicky uchopitelný princip, že by například několikadenní „vytržení“ od rodinných nebo pracovních povinností garantovalo prožitek „volna“. „Volno“ je v tomto smyslu spíše věcí osobního postoje, nastavení a naladění. Například i na víkendovém pobytu nabitém „volnočasovým programem“ a aktivitami, z nichž každý samozřejmě může „kdykoli svobodně vystoupit“ (pokud mu nebude „hloupé“, že „trhá partu“ nebo „kazí hru“), se může dostavit až úzkostný pocit nesvobody. Jako klíčové z pedagogického hlediska se zde jeví, zda člověk to, k čemu byl „přiveden“, skutečně prožívá jako vlastní svobodnou volbu, která není dána vnějšími nebo vnitřními nároky nebo očekáváními. Zkušenost však ukazuje, že být někde nebo něco dělat „jen tak“ není až tak samozřejmé a snadné. Ovšem ono „jen tak“ může být paradoxně klíčem k sobě samému.
238 Srov. např. P. Bauman: Pojem leisure jako inspirace pro porozumění volnému času, in: M. Kaplánek a kol., Volný čas a jeho význam ve výchově. Praha: Portál 2017, s. 54–59.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522299