98
NARATIVNÍ ZPŮSOBY V ČESKÉ PRÓZE 19. STOLETÍ
reakce na ni a podobně – tedy tak, aby se zvýšil jejich apelativní účinek, aby čtenář měl dojem živé komunikace s vypravěčem. Důležité je připomenout, že možnosti moralizování se nevyčerpávají komentáři. Přímá a „zpříma“ moralizující řeč postav je častá v prózách zaměřených na výchovu mladých dívek (v raném obrození u Marie Antonie, u Magdaleny Dobromily Rettigové), v nichž se vyjadřují autoritativní postavy. V prózách Josefa Kajetána Tyla bývá moralizování distribuováno mezi vypravěče a postavy. Na rozdíl od moralizujících postav autorek třicátých let však jde o řeč nestrojenou, často vtipnou. Ve třicátých letech je moralizování konstitutivní vlastností sentimentální literatury; příležitost k němu je vytvořena příběhem, který často zblízka sleduje dobrou postavu stíhanou špatným osudem. Typicky se moralistní komentář objevuje v zobecňujících sentencích a v závěrečných poučeních v prózách Marie Antonie (jejíž beletrii předchází tvorba náboženská – některé její aspekty, mj. právě ony „pastorační“, do autorčiny beletrie přecházejí). Tak je tomu v závěrečném komentáři k Myrrhovému věnečku (1828), který je od konce vyprávění graficky oddělen a jen volně navázán na předcházející příběh. Liší se i žánrově, svým charakterem se blíží kázání, a to včetně závěrečné obřadní formule: Konečně obě tyto vzácné rodiny z lásky a srdečné oddanosti poddaných svých se těšíce, ve společném se radování blahá trávily léta. Tak i nám bude, když po zdejším trpělivě přestálém trápení tam v blažená se dostaneme sídla […] tam teprv budeme kliditi, co zde jsme zasívali. Věřme, že práce naše není daremná v Pánu, i naše vynasnažení bez odplaty neodejde. O, tehdáž nebudeme toho, co jsme trpěli, litovati, až na tvář Boží budeme patřiti, až přejdeme a překročíme tam, kde již nižádné více proměny není, nýbrž kde trvanlivé a nepřetržené blahoslavenství nás očekává! Dejž nám to Bůh v nebesích. Amen! (Marie Antonie 1828: 129–130)8
V Keři rozmarýnovém (1830) zaujímá vypravěčka postoj přímé apelace na „vlastenky“ – morální výzvu spojuje s kultivací vlasteneckého prostředí: K závěrce tohoto spisku nemohu nežli vlastenky své ke ctnosti, nábožnosti a k trpělivému snášení bíd vezdejších u všeliké strasti a opuštěnosti příkladem Bolestíniným povzbuditi. Bez truchlivosti nemůže býti žádná dokonalá radost, […], a pak celá věčnost nebude s to, 8
V posmrtném druhém, anonymně upraveném vydání z roku 1865 byly tyto komentáře modifikovány. Je to modifikace příznačná: spočívá zejména v krácení a v mýcení míst, která výrazně přesahují žánrové znaky prózy. Srov. totožnou pasáž, kde první věta, epilog vlastního příběhu, je zachována, následující komentář je zkrácen téměř na polovinu, a závěrečné, homiletické „Dejž nám to Bůh v nebesích. Amen“ úplně chybí: „Obě vzácné rodiny trávily blahá léta, milovány od svých poddaných, těšíce se vespolek ze svého štěstí. / Tak i nám bude, až po zdejším trpělivě přestálém trápení v blažená sídla se dostaneme. […] Tam teprva budeme kliditi, co zde jsme zaseli. Ó, pak nebudeme litovati, že jsme tu trpěli, až na tvář boží budeme patřiti, až vejdeme tam, kde trvalé blahoslavenství nás očekává!“ (Marie Antonie 1865: 102).
narativni zpusoby.indd 98
21.11.2022 10:26:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522278