„Blanko, umej to nádobí a ty, Mileno, si připrav košíčky na koláče, já na všechno nestačím, tak se musíš už starat sama. Svatba je za chvíli a já nevím, kde mně hlava stojí!“ „Zase já, jo?“ protestovala Blanka, „to je nespravedlivý. Já jsem myla nádobí minulej tejden a musím chodit na praxi a chodím domů až večer, a Milena je doma už ve tři vodpoledne!“ „Až se vdáš, tak budeš muset mejt nádobí pořád,“ řekla máma a Milena se začala šklíbit a řekla: „To jsem zvědavá, kdo by si takovou krabici vzal!“ ale to neměla říkat, protože Blanka ji začala honit s utěrkou a hrozně křičely a máma řekla: „Tak dost, kdo to má pořád poslouchat!? Blanko, k nádobí a Mileno, jseš starší, koukej mít trochu rozumu a pořád ji nepopichuj!“ Blanka teda začala mýt nádobí a najednou před barákem zastavilo nějaké starší auto. Máma si myslela, že někdo shání strejdu Tondu, protože chce péct koláče, ale z auta nikdo nevystupoval, akorát seděl nějaký mladík za volantem auta. Měl delší vlasy a ani se nedíval k nám do dvora. „To bude asi nějaká mýlka, asi zabloudil,“ a chtěla vyjít ven, aby mladíkovi poradila správnou cestu. Vtom se ale Blanka zvedla od nádobí a koukne před vrata. Sundala rychle zástěru a utíkala k autu. „Co se..., co se děje?“ křičela máma, ale Blanka nic neříkala. Přiběhla k autu, otevřela dveře vedle řidiče a nastoupila. Auto se rozjelo a Blanka byla v prachu. Máma začala vyzvídat, jestli jako já nebo Milena něco nevíme o tom řidiči auta, kdo by to mohl být. Vždyť Blanka se ani pořádně neustrojila, co si o nás pomyslí ten mládenec a kdo to vůbec je? Blanka nemá ještě po učňovských zkouškách, a teď tohle, jako by nestačila 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522008