Na život se díval s humorem. O kolonii v Hongkongu mluvil s kousavým výsměchem, ale zrovna tak se vysmíval čínským funkcionářům v Mej-tan-fu i choleře decimující město. Nedokázal vyprávět tragický či hrdinský příběh, aniž by mu dodal nádech absurdnosti. Měl v zásobě bezpočet historek o všem, co během dvaceti let v Číně zažil, a vzbuzoval jimi dojem, že svět je velice zvláštní, bizarní a absurdní místo. Popíral sice, že by se zajímal o čínský jazyk, kulturu a historii (tvrdil, že všichni sinologové jsou pytlem praštění), ale bez obtíží se dohovořil. Četl málo a to, co znal, se naučil konverzováním. Často ale Kitty líčil příběhy z čínských románů i z čínských dějin. I když byl vždycky prostořeký a ironický, při těchto vyprávěních zněly jeho vtipy dobromyslně i něžně. Kitty připadalo, že možná nevědomky přijal za svůj čínský názor, podle něhož jsou Evropané barbaři a vedou pošetilý život, zatímco jen v Číně se žije způsobem, který rozumnému člověku umožní postřehnout alespoň stín skutečné reality. Měla o čem přemýšlet, protože dosud neslyšela nikoho mluvit o Číně jinak než jako o zaostalé, špinavé a odporné zemi. Připadalo jí to, jako když někdo na okamžik pozvedl cíp závěsu a ona letmo zahlédla svět plný barev a významů, o kterých nikdy ani nesnila. Vysedával u nich, povídal, smál se a popíjel. „Nemyslíte, že příliš pijete?“ zeptala se ho jednou Kitty přímo. „Je to má hlavní životní radost,“ odpověděl. „A kromě toho je to dobré proti choleře.“ Když odcházel, býval opilý, ale držel se dobře. Byl rozjařený, ale rozhodně ne protivný. Jednoho večera přišel Walter domů dříve než obvykle a pozval Waddingtona na večeři, během které se stala nečekaná příhoda. Snědli už polévku a rybu, a když sluha přinesl kuře, servíroval s ním Kitty i čerstvý zeleninový salát. „Proboha, snad to nechcete jíst!“ vykřikl Waddington, když viděl, že si Kitty posloužila. „Jistěže, máme salát každý večer.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521988