psychologii (Richard Gerrig, Victor Nell), teorii mentální simulace a Waltonovu koncepci estetické zkušenosti jako hry na „jakoby“. Důležitou roli sehraje i fenomenologie Merleau-Pontyho, z jeho myšlení ale Ryanová nevytěží náhled na vtělenou povahu recepce, která by celou koncepci posunula novým směrem (viz zde sedmá kapitola, část „Svět vnímání“). Podle Ryanové nemusí být zanoření absolutní, exis tují zde určité stupně od úplného pohlcení až po distanci: čtenářova zkušenost s fikčním světem se tak pohybuje mezi pólem „text jako svět“ (zanoření) a „text jako hra“ (odstup, distance). K prožívání „textu jako hry“ vedou zejména různé sebereflexivní strategie, které čtenáři znemožňují prožívání estetické iluze.30 O vztahu mezer a imerze nalezneme v Narativu jako virtuální realitě jen několik poznámek, podrobněji se však o této problematice Ryanová rozepsala ve studii „From Pos sible Worlds to Storyworlds“ (Od možných světů ke světům příběhu) z roku 2019.31 Imerzivní pohled na mezery zde klade do opozice vůči výchozímu logickému přístupu: na rozdíl od logiků, v jejichž diskurzu se postavy ukazují jako neúplné, při zanoření do literárního díla jsme podle Ryanové konfrontováni s celistvými postavami. Tato celistvost není logická (jistěže nelze na mnoho otázek odpovědět), ale fenomenologická — podobně jako v reálném světě vnímáme i postavy ve fikci „úplně“ skrze konkrétní aspekty rozvrhované textem. Protiklad, který Ryanová popisuje, je zásadní a přihlašuje se v něm jedno z dlouho diskutovaných témat fenomenologie: jiná je perspektiva zjevování věcí v přirozeném postoji (zde bychom řekli: při imerzi či estetickém zakoušení) a jiná, nahlížíme-li na věci z odstupu, zvláště v badatelském postoji (zde z hlediska logiky). Odlišnost obou 30
M.-L. Ryanová: Narativ jako virtuální realita, cit. dílo, s. 115—142 a 209—236.
31
M.-L. Ryan: „From Possible Worlds to Storyworlds“, cit. dílo, zejména s. 74—81.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521871
přístupů nepředstavuje problém, v obtížích se však ocitáme, pokud původní fenomenální zkušenost zakryje vědecká racionalita a prohlásí se za jediný možný přístup k realitě (viz též kritické analýzy u Husserla, Patočky, Heideggera a Merleau-Pontyho). Jestliže jsme při čtení zanořeni a přesoustředěni do fikčního světa, nevnímáme tento svět jako textový konstrukt (tuto pozici nazývá Ryanová textualismem), a tedy ani jako ontologicky neúplný. Stejně jako v běžném životě nás ani ve fikci neznepokojuje, že třeba nevíme, kolik má číšnice v restauraci dětí anebo jestli má, či nemá mateřské znaménko na levém rameni. Z textualistické perspektivy jsou fikční světy a jejich entity neúplné (rozdílnosti v jejich neúplnosti podle Ryanové dobře postihuje Doleželův koncept „nasycení“), z hlediska recepčního úplné.32 K tomu i následující citaci, v níž lze rozpoznat také souvislost s principem minimální odchylky: Pokud narativní texty nepraktikují iluzi — rozbíjející sebereflexivitu, kterou jsme si zvykli očekávat od postmodernismu, vykreslují své postavy jako reál né lidi ve světě příběhu (storyworld), a nikoli jako textové konstrukty […] To znamená, že pokud text neuvádí něco jiného, čtenáři konstruují světy příběhu a jejich postavy, jako by měly stejný ontologický status jako reálný svět a jeho obyvatelé.33 Jak uvidíme hned vzápětí, tento imerzivní pohled na mezery má analogii i v myšlení jiných badatelů: jakkoli se například Ryanová vymezuje polemicky vůči Ronenové,34 nelze přehlédnout, že její pojetí literárních postav jako úplných 32
Tamtéž, s. 76.
33
Tamtéž, s. 79, kurziva J. T.
34
Tamtéž, s. 74—75.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521871
fikčních entit se podobá koncepci nepříznakových mezer, byť je motivováno jinými důvody. Ryanová však zároveň připouští, že existují rovněž příběhové světy (storyworlds), v nichž ontologické mezery vystupují do popředí a zaměstnávají čtenářovu pozornost (jako příklad uvádí Beckettovo Čekání na Godota). V případě této imerzivní zkušenosti s neúplností příběhových světů se pak blíží Abbottově pojmu „do očí bijící mezery“ (egregious gaps). Jako spodní tón celé úvahy u Ryanové zaznívá opakované trvání na tom, že imerze představuje jiný typ vztahování, respektive zakoušení fikčního světa a jeho mezer, než z perspektivy logiky či textualismu.35 Možná za zdůrazňováním odlišnosti recepčního a vědeckého přístupu stojí Merleau-Pontyho úvahy o vnímání, které výrazně ovlivnily už Ryanovou v koncepci virtuality,36 zcela jistě ale souzní s jedním z klíčových témat fenomenologie. Dovedeno do důsledku: samotný koncept imerze, stojící na předpokladu stabilního, dopředu daného světa (jakkoli pojatého jako průsečík různých kulturních reprezentací) se však nakonec i pro teorii recepce ukáže jako problematický, neboť i při myšlence „přesoustředění“ a „zanoření“ do světa předpokládá subjekt a svět jako nezávislé entity. Na interakci s fikcí se navíc nepodílíme pouze mentálně, ale také tělesně. Tyto námitky budou teorii imerze adresovat Caracciolo s Kukkonenovou a zároveň navrhnou nový model, v němž promyslí fikční svět z hlediska „světapodobnosti“ (worldlike ness) a původní prostorovou metaforu imerze nahradí metaforou časového plynutí.
MALÉ SVĚTY — UMBERTO ECO II. Nedourčeností a mezerami se Eco zabýval již v Lector in Fabula, zde nicméně ještě nepracuje s chápáním mezer 35
Ke komplementárnosti imerzivního a textualistického přístupu srov. též M.-L. Ryanová: Narativ jako virtuální realita, cit. dílo, s. 182—183, poznámka č. 62.
36
Tamtéž, s. 94—97.
100 Ukázka elektronické knihy