„Jak?“ „Třeba po nějaký bombě, co já vím, vytryskne voda ze země.“ „Jako pramen?“ „Jo.“ „Stalo se to někdy?“ „Ne.“
96
Nicola Randazzo plakal. Rosario vstal z lůžka a schoulil se vedle něho, díval se na něho a na nic se neptal. Trpělivost otevřených dveří. Randazzo si ho všiml, otřel si slzy a se vším se mu svěřil. Rosario zachoval mlčení prosté soudů. Když zpověď skončila, vrátil se na své lůžko, otočil se na pravý bok a snažil se usnout, ale nebylo to jednoduché, Nicola dál slabě a přerušovaně naříkal. Chvíli předtím, před latrínami, Melluso řekl: „Randazzo, pojď se mnou tam dozadu.“ Praštil mu hlavou o zeď. Několikrát ho udeřil do spánků, pěsti měl přitom omotané mokrým ručníkem, aby nezanechal stopy. „Tak ty jsi se mnou nechtěl šukat kurvu.“ Kolenem ho kopl do ledvin. Jakmile Randazzo ztratil rovnováhu a zhroutil se bez dechu na zem, Melluso si ho vzal zezadu. Uprostřed noci zazněly rozkazy, nekompromisně. Připravit se na evakuaci tábora, nepřátelské jednotky prorazily frontu. Tři minuty po šesté byl zahájen ústup. Vyrazili pěšky, batohy na ramenou, daleko od prašných cest, kamennou pouští. Měli urazit sedmašedesát kilometrů v co nejkratším možném čase, za teploty téměř padesát stupňů na slunci. Než se vydali na pochod,
dostali příděl vody, půl čutory na osobu. Řada mlčky postupovala, vojáci se naučili šeřit silami, mluvení vyžaduje zvýšenou produkci slin a sliny znamenají žízeň. Ve dvanáct byla situace zoufalá. Pět jich omdlelo, Iallorenzi zvracel vysílením, Randazzo krvácel z konečníku. Francesco D’Arpa se zastavil, aby oběma pomohl. Postavil Iallorenziho zase na nohy a Nicolovi nabídl pravé rameno, aby se mohl opírat. Všude kolem nich na všechny strany poušť. Rosario cítil, jak mu puká horní ret, byl už dehydratovaný, ale nevytekla ani kapka krve. S rukama před očima změnil směr pochodu přesně v okamžiku, kdy Melluso odšrouboval svoji čutoru. Srazili se. Čutora spadla a voda zmizela v písku. Melluso se vrhl na Rosaria. Podařilo se mu trefit ho pěstí do ucha. D’Arpa je od sebe odtrhl. „Melluso, co to do prdele děláš?“ „Kvůli němu se mi vylila voda.“ Rosario se zvedl. Oprašoval ze sebe písek. Melluso na něho zamířil prstem. „Já tě zabiju, ty nulo.“ Nicka se vrátila. O čtvrt hodiny později stáli vojáci v řadě, jeden vedle druhého, ruce nad hlavou. Nepřítel je dostihl, s náklaďáky a samopaly. Divize mého dědečka se vzdala bez jediného výstřelu. Řada se rozpadala na kusy. Někdo vyčerpaný únavou nebo dehydratací se občas skácel na zem. První výzvou ke zvednutí byl kopanec do boku. Pak už žádné upozornění. Kdo nevstal, toho zabili. D’Arpa a Rosario drželi Nicolu Randazza na nohou, přidržovali ho za límec uniformy. Třas se zvyšoval, kolaps z úžehu byl stále konkrétnější možností. Po dvou hodinách se zhroutil Santin, ten nejméně přivyklý tyranskému bičování slunce. Spadl na kameny,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521868