Nutno doplnit, že v době výstavby obecních bytů žili ve vlastním bydlení „mezi gádži“ už tři romské rodiny. Jak už víme, první z nich byla rodina Maroše a Kataríny, kteří zdědili dům po Marošově otci Jozefovi (ten si na zakoupeném pozemku postavil dům v roce 1967, viz výše), a druhou Miro s Pavlínou (pro ty zakoupil dům v obci Mirův otec Lajoš v roce 1986, viz výše, samotný Miro ale zemřel necelé dva roky před začátkem mého pobytu v obci). Zbývá uvést příběh třetí rodiny, kterou tvořil Marošův bratranec Churdo se svou ženou Lindou. Ti se přímo do Jolan přistěhovali v roce 2004 ze sousedních Drevan. V Jolanech bydleli krátce již na konci 80. let, kdy Churdo jako zaměstnanec státních lesů mohl k bydlení své rodiny využít dům pro lesnické pracovníky na okraji obce.80 Na přelomu tisíciletí byl tento dům privatizován a Churdo využil jako poslední nájemník přednostního práva na jeho koupi. Pokud neromští vesničané formulovali teritorializaci Romů v osadě jako přirozenou a přičítali ji zakořeněné mentalitě jejích obyvatel, Romové, kteří žili „mezi gádži“, na vytváření takového obrazu výrazně participovali. Podobně to byli právě tito Romové, kteří připomínali, že nebýt starostky Pištáni, Romové z osady by ve své „lenosti“ na nové bydlení nikdy nedosáhli. Když jsem svému hostiteli Marošovi představoval výsledky svých pobytů v archivu a upozornil jsem ho na nález četných žádostí o stavební pozemek, k existenci úsilí jolanských Romů získat stavební pozemek v obci se stavěl více než skepticky. Prohlásil, že Romové v osadě byli „lenoši“, kteří by si „stejně nic nezvládli postavit“.81 Výstavbu obecních bytů i její výše uvedenou interpretaci využívali Romové, kteří žili „mezi gádži“, ke stvrzení vlastního vyššího statusu a vymezení se vůči Romům v osadě. Je přitom zřejmé, že taková distinkce se odvíjela od dominantní logiky cikánství. V tomto ohledu se podobala vnitřní diferenciaci Romů v malém městě Tercově na jihu Čech, kde byli někteří Romové schopni „uvrhovat cikánství“ na jinou frakci Romů, a to na základě jejich příslušnosti k určitému místu v obci, zde konkréně na základě bydlení v jiném paneláku (Abu Ghosh 2008: 14–62).82 I v Jolanech byla vnitřní distinkce vedená mezi těmi, kteří jsou schopni „žít jako gádžové“, a těmi, kteří skrze vlastní cikánství uvízli v kulturní „zaostalosti“ stigmatizované osady.
80 81 82
Jednalo se o tentýž dům, který posloužil jako dočasný azyl Romům postiženým povodní v roce 1974. Rozhovor s Marošem (nar. 1967), veden v romštině, 15. 8. 2018. Pro podobnou dynamiku diferenciace Romů v jednotlivých obcích na Slovensku viz např. Grill (2015b) a Hrustič (2011, 2015a).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521832